Od roku 1916 se jeho domovem stane bitevní pole. Na soukromý život bude mít Heliodor Píka (1897–1949) čas až roku 1921. Před oltář si dovede Marii Sehnalovou. Za rok se jim narodí syn Milan.

Jako jeden ze tří československých důstojníků dostuduje Heliodor Vysokou školu vojenskou v Paříži. Kariéra se slibně rozjíždí. Má hodnost kapitána a stěhuje se do Bukurešti, kde se stává vojenským atašé.

Roku 1937 je zase doma, pamětníci by jej mohli potkat na chodbách ministerstva obrany.

Tuší, že se blíží válka – a snaží se naší zemi zajistit materiální výpomoc dalších států. Nakonec musí před rostoucím vlivem hákového kříže uprchnout. Míří do Londýna.

„Předejte tento list Benešovi, aby podpořil založení vojenského vyslanectví v Moskvě,“ žádá Píku v Istanbulu budoucí prezident Ludvík Svoboda (1895–1979). Edvard Beneš (1884–1948) souhlasí.

Píka se stane velitelem mise československé armády v Moskvě. Začíná mít vlivné nepřátele. Do oka si nepadnou s Klementem Gottwaldem (1896–1953).

V srpnu 1944 obsazuje wehrmacht Slovensko. Píka vyjedná u Sovětů pomoc a z Ruska putují do středu Evropy zbraně. „Musím protestovat proti postupu Rudé armády,“ ozývá se marně. Sověti ho na popud Gottwalda přestávají poslouchat.

„…obviněn z vlastizrady!“ Je únor roku 1948 a Píka před soudem nevěří vlastním uším. Jako mnoho dalších je i tento proces vykonstruovaný. „Heliodor Píka odsuzuje se tímto k trestu smrti oběšením!“ vyslechne si ještě.

Zavřou ho do plzeňských Borů, stejné věznice, kam putuje i jeho syn kvůli tomu, že se za války činil u RAF. 21. června 1949 Píku popraví. Po pitvě jeho tělo zmizí. Kam? O tom dodnes nemáme ani tušení.

Jediná dobrá zpráva je, že se Ludvíkovi Svobodovi alespoň podaří zastavit pronásledování Píkova syna.