„Člověk neustále slyší křik a hrozné vytí jako zvířata ve zvěřinci,“ píše nizozemský malíř Vincent van Gogh (1853–1890) svému mladšímu bratrovi Theovi (1857–1891), pravděpodobně jedinému člověku, který mu kdy dokázal porozumět.
Sděluje mu dojmy ze svého pobytu v psychiatrické léčebně ve francouzském městečku Saint-Rémy-de-Provence.
Přijat je do ní 8. května 1889. A to poté, co dlouhodobé napětí mezi ním a malířským kolegou Paulem Gauguinem (1848–1903) ve Vincentově oblíbeném městě Arles, vyeskaluje 23. prosince 1888 večer ve slavný incident s uříznutým uchem.
Ještě předtím van Gogh vytáhne na Gauguina břitvu, následkem čehož francouzský malíř opustí van Goghův slavný Žlutý dům a uchýlí se do hotelu.
Pilně tvoří i v blázinci
V nemocnici skončí hned několikrát a malíři tam diagnostikují akutní mánii s generalizovaným deliriem, přičemž mladý lékař Félix Rey má podezření na druh epilepsie.
Nakonec se v květnu roku 1889 nechá van Gogh dobrovolně odvézt do ústavu v Saint-Rémy-de-Provence. Stráví tu něco málo přes rok. Na tu dobu se jeho domovem stávají dva pokoje se zamřížovanými okny, z nichž jeden používá jako ateliér.
Má štěstí, že na rozdíl od mnoha tehdejších sanatorií tady zacházejí s pacienty jako s lidmi. Nejsou tu poutáni k posteli ani vystaveni dalším krutým praktikám. Malíř tu tak může v klidu plodně tvořit (během pobytu namaluje asi 150 obrazů).
Zvlášť, když léčba jeho psychických obtíží spočívá hlavně v pravidelných horkých a studených koupelích. Úplná procházka růžovým sadem to ale také není.
Moji společníci v neštěstí
Neustálé obklopení pacienty, kteří na rozdíl od van Gogha už nejsou vůbec schopni rozlišovat mezi fikcí a realitou, přidělá malíři na čele pár pěkných vrásek.
„Je tu starší kněz, pravděpodobně trpící demencí, idiot s mentálním věkem méně než tři roky, který tu žije už téměř 45 let, a muž, který všechno rozbíjí a ve dne v noci křičí,“ stěžuje si bratrovi v dopisech na „své společníky v neštěstí“, jak místním chovancům přezdívá.
Ani on ovšem není zcela zdráv. Několikrát se přiotráví tím, že sní své barvy, a následně v záchvatu paranoii vykřikuje, že mu někdo usiluje o život. V takových chvílích je ze svého světlého pokoje přesunut do malého, temného kamrlíku bez oken.
Ten pobyt mě zdrtil
Přesto, když je 16. května 1890 Vincent van Gogh na vlastní žádost z ústavu propuštěn, je ve výstupních dokumentech uvedena lékařská poznámka „vyléčen“. Z psychických poruch následně obviní své spolupacienty.
„V obklopení duševně nemocných se mé vlastní problémy jenom zhoršují. Pobyt tu mě zdrtil.“ Dva měsíce po propuštění se v pomatení smyslů střelí do břicha. Necelé dva dny poté, 29. července 1890, na následky zranění umírá.