Vývoj obyvatelstva v Čechách v minulosti kolísal. Úbytky obstaraly například morové epidemie, ale jim navzdory jsme přesto vykazovali přírůstky. K nejradikálnějšímu skoku směrem dolů však došlo v 1. polovině 17. století.
Odborníci na demografii uvádějí, že na našem území kolem roku 1000 mohlo žít asi 400 000 lidí. Celkový počet obyvatel Velkomoravské říše, která zanikla roku 906 dokonce někteří odhadují až na 1 milion. Počet obyvatel průběžně rostl.
Například v Praze podle odhadů na konci 14. století bydlelo asi 40 tisíc lidí a údajně měla být po Římě a Konstantinopoli třetím největším městem Evropy. O její rozkvět se postaral hlavně český král a římský císař Karel IV. (1316-1378).
Na přelomu 15. a 16. století se podle historika Arnošta Klímy (1916–2000) vyšplhalo množství lidí v Čechách na zhruba 1,7 milionu, na Moravě na 800 000.
Chybí podklady
Obrovský úbytek obyvatelstva ovšem bohužel přinesla třicetiletá válka (1618–1648). Po jejím skončení se počet Čechů snížil na pouhých 900 000, u Moravanů na 500 000. Odhady dějepisců se ale hodně liší, protože chybí přesné podklady.
Jisté ovšem je, že u nás poté žila o něco více než polovina počtu obyvatel než před 50 lety a podobná situace panovala i na Moravě.
Patnáctkrát více než za 2. světové války
Žádný další válečný konflikt už u nás nepřinesl takové ztráty na životech. Podobná situace byla i jinde v Evropě.
Německý historik Jürgen Kuczynsky (1904–1997) tvrdí, že poměr mrtvých k celkovému počtu obyvatel za třicetileté války byl nejméně 15krát vyšší než za druhé světové války (údaj se týká Německa).
