Dlouhá staletí poté, co Kryštof Kolumbus objevil Ameriku, platilo, že koloniální velmocí bylo především Španělsko, Portugalsko a Anglie. Tyto tři země si ovšem při rozdělování vlivu v Novém světě dlouho rozuměly. Vše se však změnilo po nástupu Alžběty I. na anglický trůn.
Rozbroje mezi Anglií a Španělskem nakonec vyvrcholily námořní bitvou u Gravellines, ve které Španělé utrpěli drtivou porážku a už nikdy nekladli anglickým kolonizačním snahám vážnější překážky.
VZTAHY NA BODU MRAZU
Mezi Anglií a Španělskem byly až do roku 1558 výborné vztahy. Španělský král Filip II. Byl totiž manželem Marie Tudorovny, anglické královny, a de facto spoluvládcem Anglie.
Když však po její smrti nastoupila na trůn Alžběta, která udělila privatýrům, mezi jinými známému FrancisI Drakeovi, povolení útočit na španělské lodě, podporovala nizozemské provincie v boji proti Španělům a navíc odmítla Filipovu ruku a místo katolicismu prosazovala v Anglii pozici nové anglikánské církve, vedlo to k rychlému zhoršení vztahů.
V roce 1580 však Filip II. získal portugalský trůn a spolu s ním výborně umístěný přístav Lisabon. Od té doby už byla invaze do Anglie prakticky nevyhnutelná. Filip II. spřádal velké plány, jak v Anglii znovu nastolit katolicismus.
Španělská Armada byla v té době bezkonkurenčně nejsilnější námořní silou světa. Jenže kromě 22 galeon ji tvořily vyzbrojené lehké, původně obchodní lodě. Přesto měla dohromady palebnou sílu 2500 děl a 30 tisíc námořníků a vojáků.
Vydržování takové armády ale vyšlo ročně na čtyři miliony dukátů a zásobovat ji v zahraničí bylo skoro nemožné.
Naproti tomu Angličané měli moderní lodě, které měly snížený profil a byly tak mnohem hbitější než španělské.
Také Alžbětini námořní velitelé, lord Charles Howard a Francis Drake, byli mnohem zkušenější než španělský velitel de Medina-Sidonia, který dostal své místo v podstatě jen kvůli původu a o námořních bitvách nevěděl skoro nic.
Alžběta věděla, že cílem Španělů je dobýt Londýn a že je za žádnou cenu nesmí nechat vylodit. Proto podnikla všechny přípravy k tomu, aby s Armadou svedla námořní bitvu.
DRTIVÁ ANGLICKÁ PALBA A SÍLA PŘÍRODY
Armada vyplula z Lisabonu k Anglii 28. května 1588, ale kvůli nepřízni počasí se k Anglii přiblížila až 19. července. Angličané jim za odlivu připravili léčku.
Pod rouškou tmy se 60 lodí pod velením Howarda a Johna Hawkinse dostalo Španělům do zad a drželo je v šachu celý týden. Během té doby dorazily další anglické lodě s municí a zásobami, zato Španělé byli ještě před bitvou unavení a v nevýhodném postavení.
De Medina-Sidonia zaujal obranné postavení u Calais a vyslal žádost o pomoc parmskému vévodovi, který čekal nedaleko na pozemní fázi invaze, ten mu ovšem nemohl poskytnout žádné vhodné lodě.
Angličané se rozhodli flotilu rozprášit pomocí osmi zapálených lodí, které vyslali do jejího středu. I když nezpůsobily skoro žádné škody, mnoho španělských lodí přesekalo kotvící lana a odplulo na moře.
Ty Angličané následujícího rána ostřelovali z dálky, a jakmile Španělům došla munice nebo nestačili nabíjet, přiblížily se a zahájily drtivou palbu.
Španělé museli prchat na sever k Shetlandám a Orknejím a kolem Hebrid a Irska zpět do Španělska, avšak cestou se o zkázu zbytku flotily postarala příroda. V prudkých bouřích mnoho lodí skončilo na útesech.
Do Španělska se nakonec z celé Armady vrátilo jen 64 lodí s deseti tisíci vyčerpanými muži, z nichž mnozí později zemřeli. Angličané kromě zápalných lodí neztratili jediné plavidlo.
Důsledky drtivé porážky Armady se naplno projevily později. Filip se uzavřel až do své smrti ve svém sídle v Madridu a španělská ekonomika se zhroutila. Španělsko už nikdy nezískalo zpátky pozici námořní velmoci. Tu jednou provždy převzala právě Anglie.
A myšlenky na obnovení katolicismu v Anglii už nevzkřísila ani dynastie Stuartovců, která nastoupila na trůn po smrti královny Alžběty.
