Francouzské vojsko v nevýhodném postavení v údolí se zdá být snadnou kořistí. Ale co to? Napoleonova armáda se vrhá do protiútoku! Další nečekaný tah geniálního stratéga znamená nové slavné vítězství.
Rodina úředníka Carla Buonaparta z korsického města Ajaccio měla v létě 1769 všechny důvody nenávidět Francii. Tato země totiž právě násilně připojila Korsiku ke svému území. Místní občané se ovšem nikdy nepřestali považovat za Italy.
Stejně na tom byl i malý Napoleone di Buonaparte (1769–1821), který se narodil pouhé tři měsíce po francouzské anexi. Jednou to však bude on, kdo stane v čele Francie a povede její vojsko k nejslavnějším vítězstvím.
Je malý a neumí mluvit
Budoucí chlapcův osud ovlivnilo studium na francouzské vojenské škole. Od spolužáků si musel hodně vytrpět pro svůj malý vzrůst a mizernou francouzštinu. Vynahrazoval si to tím, že je porážel v prospěchu.
I později, kdy už byl důstojníkem u dělostřeleckého pluku, nepolevoval ve studiu vojenské historie. Tajně ovšem pošilhával také po politické kariéře. Když pak v roce 1789 propukla Velká francouzská revoluce, vycítil 20letý oficír příležitost k vzestupu. A plně ji využil.
Mladý a slavný dělostřelec
Zanedlouho byl z Napoleoneho, který už si nyní nechal říkat po francouzsku Napoleon, kapitán dělostřelců. Při potlačování povstání v Toulonu se vyznamenal, když prosadil zcela novou strategii a nečekané rozmístění artilerie.
Bylo mu 24, když byl za tento chrabrý čin povýšen na brigádního generála. Snadno pak získal místo vrchního velitele francouzských jednotek rozmístěných v Itálii.
Vítězil v bojích proti Italům i Rakušanům a rakouského císaře Františka I. (1768–1835) donutil podepsat příměří. Do Paříže se tak vrátil zase o něco slavnější.
Všichni proti jednomu
Volby v roce 1799 Napoleona vynesly do funkce francouzského prvního konzula. Reorganizoval státní správu, ozdravil finance, reformoval školství, posílil policejní aparát, vydal nový občanský zákoník, angažoval se v diplomacii. A nadále budoval silnou armádu.
V roce 1804 se dočkal jmenování císařem. Z neohroženého vojevůdce v čele velmoci, jakou byla Francie, měli pochopitelně panovníci dalších evropských zemí strach. Rok 1805 tak přinesl uzavření silné britsko-rusko-rakouské koalice.
Napoleon teď stál proti přesile. S kým bojovat dřív? Vojevůdcova volba padla na Rakousko. Francouzi rychlým postupem snadno dobyli Vídeň, porazili Rakušany a začali pronásledovat ustupující vojska jejich ruských spojenců. Schylovalo se k nejslavnější Napoleonově bitvě.
Generál je jen pro okrasu
Střetnutí u moravského Slavkova vešlo do dějin pod označení bitva tří císařů. Císař Napoleon tu stanul tváří v tvář císaři Františku I. a ruskému carovi Alexandru I. (1777–1825).
Ten sice oficiálně do čela své armády postavil zkušeného vojevůdce Michaila Kutuzova (1747–1813), ve skutečnosti se však radami ostříleného generála neřídil. To se mu také u Slavkova krutě vymstilo.
Napoleon přivedl ke Slavkovu početně slabší armádu čítající přibližně 75 000 vojáků, zatímco jednotky nepřítele čítaly zhruba o 10 000 mužů více. Francouzskému stratégovi bylo jasné, že musí přijít s dobrým plánem, jinak v bitvě neobstojí.
Bojovat postaru se nevyplácí
Rusové a Rakušané znali Napoleonovy schopnosti a nejspíš je trochu zaskočilo, že jim Bonaparte snadno přepustil strategickou Prateckou výšinu, zatímco sám vojáky rozmístil v údolí.
Napoleon, zvyklý detailně plánovat a studovat mapy, dokázal využít každou sebemenší výhodu. Počítal i s problémy a s nedůsledností ve spojeneckém velení.
Využil zkostnatělého vedení boje protivníka, jehož jednotky postupovaly podle starých a snadno čitelných pouček.
Lev skáče i do kopce
Přes Kutuzovovo varování car Alexandr navnaděný lepším postavením svých vojsk vydal povel k útoku. Spojenci tak přesně podle Napoleonova očekávání oslabili svou výhodnou pozici na Pratecké výšině.
Nastal čas pro Bonaparteho brilantní akci, která vešla do historie jako Lví skok. Francouzi náhle přešli do protiútoku a hnali se do kopce, na hlavní stan spojenců. Po dlouhých bojích zůstalo na bojišti ležet 18 000 mrtvých. Ale Napoleon Bonaparte mohl hrdě slavit nezapomenutelné vítězství.
Neutíkejte, chci bojovat!
Roky ubíhaly. Rakušané byli poraženi, pruská armáda rozprášena, Pyrenejský poloostrov dobyt. Teď už na kontinentu zbýval jen jeden protivník – stále ještě nebezpečné Rusko. Napoleon k tažení na východ sestavil dosud největší armádu, jakou kdy Evropa spatřila.
Celkem 440 000 mužů vstoupilo v létě 1812 na ruské území, ale k rozhodující bitvě ne a ne dojít. Ruský vojevůdce, generál skotského původu Michail Barclay de Tolly (1761–1818) dobře věděl, že v přímém souboji jeho poloviční armáda neobstojí.
Rozhodl se pro strategii spálené země. Ruská armáda ustupovala k Moskvě a nezanechávala za sebou nic, co by dobyvatelé mohli použít. Bojechtivý car Alexandr však nechtěl utíkat. Toužil Napoleona porazit. A tak de Tollyho odvolal a na jeho místo dosadil po letech zpátky Kutuzova.
Cesta za teplem uzavřena
I Kutuzov ovšem dál ustupoval, ale pak už náhle nebylo kam. Za zády byla Moskva. Kutuzov svedl velkou, ale marnou bitvu u Borodina a pak s těžkým srdcem přistoupil k opuštění hlavního města. Moskva byla evakuována a vypálena. Ani tady nezůstalo nic.
A zima se blížila. Kutuzov se nyní soustředil jen na to, aby mrznoucí Francouze nepustil na jih. Jeho partyzánský způsob boje slavil úspěch. Napoleon zavelel k ústupu. Z půlmilionové armády se domů z ruského tažení vrátilo pouhých 30 000 mužů.
Češi velí k útoku
„Napoleon ustupuje!“ rozkřiklo se Evropou. Další a další státy povstávaly a pomáhaly zatlačovat francouzské uchvatitele zpátky k Paříži.
V takzvané bitvě národů u Lipska v říjnu 1813 se Napoleon postavil spojenému vojsku Rakouska, Pruska, Ruska a Švédska, jemuž velel český kníže Karel Filip Schwarzenberg (1771–1820) a jehož bitevní plány připravoval český náčelník štábu Jan Radecký (1766–1858).
Napoleona čekala zřejmě největší porážka jeho kariéry. Nebo přinejmenším dosud největší.
Vyhnancovo vítězné tažení
Když spojenecká vojska zatlačila Francouze až k Paříži, vyslyšel Napoleon požadavek svých maršálů a abdikoval. Po neúspěšném pokusu o sebevraždu odcestoval v dubnu 1814 do vyhnanství na ostrov Elba v severní Itálii.
Zdálo se, že tady také Napoleonova kariéra v tichosti skončí. Napoleon však nepřestal sledovat zprávy z domova a byl si vědom, jak nová politická garnitura marně bojuje o přízeň lidu. Ta stále patřila jemu.
V únoru 1815 Bonaparte posbíral 1100 vojáků a vypravil se do Paříže. Všechny jednotky vyslané proti němu přešly na jeho stranu, a tak se vlády i císařského trůnu ujal zcela neohrožován.
Posledních 100 dní na trůnu
Návrat vyhnance z Elby přinutil k odpovědi vystrašené evropské panovníky. Začala nová válka.
Po počátečních úspěších Napoleon v červnu 1815 narazil u belgického městečka Waterloo na armádu pod velením britského polního maršála Arthura Wellesleyho, 1. vévody z Wellingtonu (1769–1852), a pruského maršála Gebharda Blüchera (1742–1819).
Tentokrát mu už ani veškeré jeho zázračné schopnosti nepomohly. Francouzi byli poraženi a sám Napoleon se po 100 dnech vlády už podruhé musel vzdát trůnu. Z internace na ostrově Svaté Heleny v jižním Atlantiku už se vrátit nedokázal. Zemřel 5. května 1821 ve věku 51 let.
Sláva vykoupená životy
Napoleon Bonaparte se zapsal do dějin jako jeden z největších vojevůdců všech dob.
Svedl 60 velkých bitev, což je více než Alexandr Veliký (356–323 př. n. l.), Hannibal (247–183 př. n. l.) a Caesar (100–44 př. n. l.) dohromady.
Celé století po jeho smrti se vojenská teorie a praxe řídila podle jeho pojetí válčení. Často vysílal na bojiště své jednotky, které operovaly samostatně v různých směrech, a nepřítel do poslední chvíle netušil, kam bude zaměřen hlavní úder.
Byl mistrem rychlých přesunů a klamných manévrů. Nejméně 30krát úspěšně použil svůj slavný „Manœuvre sur les derrières“, kdy zálohy obejdou hlavní bojující jednotky a odříznou nepřítele od jeho týlu.
Vynikající stratég, který v době své největší slávy ovládal polovinu Evropy, za úspěchy ale také platil velkou daň: Během napoleonských válek přišly o život statisíce lidí nejen ve Francii, ale i v mnoha dalších evropských zemích.