Tajný spolek bojující za nezávislost Santa Dominga chce svoje myšlenky dostat na veřejnost. Jeho členové proto zakládají společnost La Filantrópica, která šíří jejich názory skrytě v divadelních hrách. Když ani to nepomůže, sami včetně vůdce Duarteho v dramatických kusech hrají.

Libertad – svoboda. Význam tohoto slova si Juan Pablo Duarte (1813–1876), syn obchodníka, uvědomuje už jako osmiletý kluk.

Jeho domov, kolonie Santo Domingo ve východní části ostrova Hispaniola uprostřed Karibského moře, se roku 1821 konečně zbavuje španělské nadvlády. Než se ale obyvatelé stihnou nabažit nezávislosti, vtrhnou k nim o rok později ze západní části ostrova Haiťané.

Zdejší obyvatelé nemají sílu se okupantům postavit. Juan jako patnáctiletý chlapec odplouvá do Evropy. Vzdělává se a nasává liberální názory. Po návratu domů v roce 1833 má jasno. Bude bojovat za nezávislost své vlasti.

Postupně vytváří kroužek stejně smýšlejících lidí, ze kterého se stává tajná nacionalistická společnost zvaná La Trinitaria, hnací síla boje proti haitským okupantům.  Jádro tvoří jedenáct nejvěrnějších.

„Bůh, vlast a svoboda bude naším heslem,“ prohlašuje Duarte při společné přísaze 18. července 1838.

Romantický hrdina

Revoluční nadšení ale tvoří jenom jednu stránku Juanovy povahy. Když neorganizuje tajné schůzky a nehledá podporu pro nezávislost Santa Dominga, píše básně, hraje na kytaru, klavír a flétnu.

„Je to muž narůžovělé pleti, tenkých rtů, modrých očí a světlých vlasů, které kontrastují s jeho hustým černým knírkem,“ popisuje pohledného romantika ve svých pamětech José Maria Serra de Castro (1819–1888), jeho druh z tajného spolku.  Něžnému pohlaví se Juan nevyhýbá, ale spíš než k sebejistým lvům salonů patří k poetickým obdivovatelům ženských krás.

Několik dam jeho galantní pozornosti ocení. Jedna z nich, Marcela Mercedes, mu přivede na svět syna.  Aby byl obraz romantického elegána dokonalý, podle svých současníků také výborně šermuje.

Raději zvolí exil

Jenže postupem času je na romantiku stále méně času. Duarte svojí činností naštve haitské úřady. V roce 1843 proto raději odplouvá na ostrov Curaçao.

Má strach, že kdyby ho zatkli nebo dokonce zabili, znamenalo by to zahodit roky budovanou cestu k nezávislosti. Raději zmizí, aby uklidnil policii, která o něj jeví příliš velký zájem. V exilu ho 25. listopadu 1843 zastihne zpráva o smrti otce.

Matku potom požádá, aby prodala jejich rodinný podnik a získané peníze poskytla na financování přípravy revoluce.

Jeho úkoly revolučního vůdce přebírá druh z La Trinitarie Francisco del Rosario Sánchez (1817–1861) společně s dalším ze spolku Matíasem Ramónem Mellou (1816–1864).

Oba dál organizují tajné schůzky, šíří myšlenky na nezávislost a plánují převrat. Sánchez uzavírá spolupráci s konzervativní separatistickou skupinou v čelem Tomásem Bobadillou (1785–1871) a dalšími. Všichni se objevuji v manifestu vydaném 16. ledna 1844.

Vysoké funkce odmítá

Nezávislost vyhlašují obě revoluční skupiny 27. února 1844. V té době se Duarte ještě nachází v exilu. Zpátky se vrací 15. března. Okamžitě je jmenován armádním generálem a členem Ústřední rady, orgánu, který má ovládnout nově vytvořenou republiku.

Na její schůzce má být zvolen první prezident. Naprostá většina chce právě Duarteho a Mella ho dokonce prezidentem prohlásí. On ale nechce. Svůj úkol už splnil.

Někteří historici se snaží potlačit Duartovu vedoucí roli v hnutí za nezávislost kvůli tomu, že v době vyhlášení republiky byl v exilu.

Alejandro Paulino Ramos, profesor Autonomní univerzity v Santo Domingu, ale tyto názory rozhodně popírá:

„Pokud opustil zemi, bylo to kvůli jeho tušeni, že bude-li zajat, celé hnutí by mohlo selhat.“ Kvůli sporům s prvním prezidentem Dominikánské republiky Pedrem Santanou (1801–1864) ale musí Duarte zemi znovu opustit. Po krátkém návratu domů v roce 1864 nakonec dožije ve Venezuele.