1. Praha stověžatá? Přidejte!
Kolik je v Praze věží? Určitě méně, než holubů, kterými jsou často obsypány, to je jisté. Ale platí známý přívlastek „stověžatá,“ kterým domácí metropoli na počátku 19. století očastuje Josef Hormayer? V té době platí! Ba co víc.
Německý spisovatel a historik se při jeho vymýšlení ještě držel hodně při zemi! Jako první se v 19. století pokusí pražské věže spočítat matematik a filozof Bernard Bolzano (1781–1848). Dojde k číslu 103, nebere přitom ovšem v potaz vodárny a soukromé domy.
V první třetině 20. století oznámí parta milovníků Prahy, že napočítala něco kolem 400 věží. Jejich následovníci si na začátku nového milénia dokonce k tomuto účelu půjčí letadlo.
Jen na ploše asi 28 kilometrů čtverečních tehdy najdou na 120 nejvýznamnějších věží. Zatím poslední resumé má na svědomí Pražská informační služba. Ta odhaduje jejich počet na plus mínus 500. V závislosti na kriteriích jich ale může být klidně i zhruba 1000.
2. Rekordní Pražský hrad
Od položení jeho základů v 9. století toho zažije Pražský hrad poměrně dost. Hostí česká knížata, krále, místodržící, prezidenty. Po jeho chodbách korzují demokraté, nacisté i komunisté. Občas je někdo vyhozen z okna, jindy tu vlají červené trenýrky.
Není proto divu, že do tradičního sídla českých panovníků proudí každý den davy zvědavců, což dělá z Pražského hradu nejnavštěvovanější památku nejen v Praze, ale v celé České republice. A to není všechno. Svoje místo má i v Guinessově knize rekordů! A to jako největší hradní komplex na světě.
Foto: pxfuel[/caption]
3. Nejvyšší a nejošklivější
Žižkovský televizní vysílač v Mahlerových sadech je všechno možné, jen ne obyčejný. V České republice nenajdete vyšší stavbu (216 metrů je prostě 216 metrů), stejně jako vyšší vyhlídkovou plošinu. A pohled z ní na město? Dechberoucí!
Když bude přát počasí, je možné dohlédnout i 100 kilometrů daleko. Jakmile ovšem člověk překročí hranice státu, musí poslouchat posměšky, že u nás máme jednu z nejošklivějších staveb vůbec.
Tak totiž pražský vysílač vidí svět, který ho neváhá v nejrůznějších žebříčcích odpudivosti pravidelně umisťovat na přední místa.
4. Kašna jako stěhovavý pták
Snad žádná kašna v Praze se nestěhovala tolikrát jako ta Wimmerova. Posuďte sami. Úplně původně stojí na dnešní Národní třídě.
Odtud je posléze přemístěna na nedaleké Betlémské náměstí a po dalším času putuje pro změnu do parku před pražským Hlavním nádražím do Vrchlického sadů. Ani tohle ale nemá být její konečná adresa.
Na ní zakotví až v roce 1951, kdy je novoklasicistní dílo (zatím) naposledy přestěhováno, tentokrát na Uhelný trh.
5. Nenápadný unikát
Až se někdy budete v Praze plavit po proudu Vltavy, zkuste počítat mosty, pod kterými projedete.
Ve chvíli, kdy dojdete k číslu 13, zastavte se na chvíli.
Před sebou, nebo spíš nad sebou totiž budete mít unikát – historicky první pražský železniční most přes Vltavu, druhý nejstarší stojící pražský most (hned po Karlově mostě) a rovněž nejdelší železniční a celkově třetí nejdelší most v Česku.
A aby toho nebylo málo, tak do roku 1910 je dokonce nejdelším mostem v Evropě a stále ještě jde o nejdelší železniční most ve střední Evropě.
Tím vším je nenápadný Negrelliho viadukt, táhnoucí se z Masarykova nádraží, kolem Florence přes Karlín a Štvanický ostrov až do městské čtvrti Bubny. Jeho 1110 délky zkrátka není k zahození, stejně jako celkem 87 kamenných oblouků.
Na jejich výstavbě se v letech 1845–1849 lopotí 3 000 českých, německých i italských dělníků. Celá stavba pak vyjde na jeden a půl milionu zlatých.
A protože je most navržen a postaven vskutku prozíravě, na základě čerstvých zkušeností z povodně v roce 1845, přestojí prakticky bez škrábnutí ničivé povodně, které republiku zasáhnou v roce 2002.
6. Kde se vzalo její jméno?
Jak matička všech měst ke svému jménu přišla? To není dodnes spolehlivě vysvětleno. Jako u každé „záhady“ existuje celá řada verzí. Častým výkladem je odvozenina od slova práh.
Ať už je myšlen ten domovní, nebo říční, tedy brod, který slouží lidem jako přechod přes řeku. Jeden takový je kdysi někde tam, kde se dnes klene Karlův most. A protože rozkvět metropole začne právě nad tímhle říčním prahem, dostane jméno Praha.
Podle jiné verze může za všechno slovo pražiti (opracování ohněm), potažmo prahnouti (vysychat, stávat se vyprahlým).
A jelikož podle zažitých představ začne existence města založením hradu na vysychající břidličné půdě, na návrší nynějších Hradčan, není odtud k takovému pojmenování daleko.
7. Rekordy na Míráku
Na stanici Arsenalna v ukrajinském Kyjevě (rekordních 105,5 metrů pod zemí) je sice stále krátká, i tak je cesta eskalátorem na metro Náměstí Míru slušnou zajížďkou pod zem. S 53 podzemními metry je tahle stanice suverénně nejhlubší v celé v metropoli. Má rovněž nejdelší eskalátory (87,2 m).
8. Nejužší ulička nemá jméno a řídí jí semafory
Stačí mít pár kil navíc a cesta z ulice U Lužického semináře na dvůr restaurace Čertovka může skončit nepříjemným „zásekem“. Asi 15 metrů dlouhý koridor mezi domy nemá přízvisko „nejužší“ pro nic za nic.
Široký je všehovšudy 70 centimetrů, a proto je nutné, aby na jeho provoz dohlížel semafor. A to na obou stranách. Chodecká zácpa není totiž v bezejmenné pražské uličce nic neobvyklého.
Kromě toho, že je v ní extrémně těsno, je také poslední zachovanou požární cestou na Malé Straně.
Vznikne z iniciativy pražských radních jako reakce na požáry v letech 1503 a 1541 a původně má brzdit šířící se oheň v hustě zastavěném oblasti, dříve osázené dřevěnými domy.
9. Unikátní orloj
Každou hodinu se u něj srotí dav lidí, složený převážně ze zahraničních turistů, aby sledoval působivé divadlo, které staroměstský orloj pravidelně rozehrává. Těžko říct, kolik ze zvědavců vlastně tuší, na jaký skvost se dívá.
Že jde o nejstarší funkční stroj svého druhu na světě, který jako poslední na planetě stále měří babylonský a staročeský čas.
Že se koukají na technický unikát, ukazující nejenom datum a čas, ale rovněž polohu Slunce, fáze Měsíce, astronomické cykly a nepohyblivé svátky křesťanského kalendáře.
A nebo, že před nimi stojí jeden z mála orlojů, zvlášť těch gotických, které jsou postaveny na veřejné budově.
10. Domek jako do dlaně
Snadno ho přehlédne. Vždyť je široký pouhých 2,25 metru! To dělá z domku v Anežské ulici, ten nejmenší, respektive nejužší, jaký lze v Praze najít. Vznikne v roce 1853 vestavbou do původní uličky, vedoucí do dvora a dlouhou dobu slouží jako nevěstinec.
Dnes sem místo dychtivých mužů míří spíše zvědaví turisté. Bohužel obdivovat už mohou jen průčelí původní stavby, přes které se vchází do zadního obydleného traktu.
