„Půjdeš do armády,“ rozhodne srbský otec o osudu svého dvanáctiletého synku. „Nikam nepůjdu,“ odsekne zarputile kluk. „Půjdeš a dál se s tebou bavit nebudu,“ přiletí mu z pravé strany otcova výchovná facka.

Když přijdou příště verbíři, syna jim ochotně vnutí. Splní tak podmínky tzv. daně krve, která se zrodila pravděpodobně už za vlády sultána Murada I. (asi 1319–1389).

Na obsazených územích nechávají Osmané z nemuslimského obyvatelstva verbovat chlapce ve věku 7‒12 let, které posílají k tvrdému vojenskému výcviku. Chudší rodiče se ale už na počátku 17. století doslova předhánějí v tom, aby jejich chlapci byli odvedeni.

Výměnou za svobodu dostanou slušný život i práci – bojovat ve jménu sultána. Nestrádají, což na chudém venkově není zdaleka pravidlem. Než jim ale začne válečný dril, nejdříve se v osmanských rodinách naučí turečtině a konvertují k islámu.

Nucený mír

Roku 1683 je daň krve zrušena, ale se silnými pozicemi janičářů to nijak neotřese. První část panování sultána Ahmeda III. (1673‒1736) poznamená válka s Ruskem v letech 1710‒1711. Osmané se ale stáhnou poté, co k nim vtrhnou perští Safíovci.

Další etapa rakousko-osmanských válek z let 1716‒1718 skončí nuceným mírem uzavřeným v srbské Požarevaci. Turci se musí vzdát většiny srbského území včetně Bělehradu. V dalším období po roce 1718 ale nastává relativní klid.

Ahmed III. si společně se svými důstojníky dopřává okázalý luxus. Pěstuje čilé diplomatické styky se západní Evropou, k sobě zve evropské umělce.

Trn v oku

Sultánovu kasu utěšeně plní peníze získané exportem tulipánů do Nizozemí, i proto se léta 1718‒1730 nazývají obdobím tulipánů. Sultán se ale svým nákladným životním stylem, kdy peníze z prodeje květin vesele utrácí, stává značně nepopulárním.

Konzervativním janičářům jsou obrovským trnem v oku Ahmedovy kontakty s Evropany. „Stýkáte se s nevěřícími psy,“ vyčítají mu koncem 20. let 18. století a jenom čekají na příležitost, jak by mu tuhle skvrnu na jeho vládě spočítali i s úroky.

K destabilizaci situace přispěje i skutečnost, že v letech 1729‒1730 Peršané vyženou Osmany z území dnešního Íránu, území, o které se předtím Turci podělili s Ruskem.

Válečný neúspěch je pro elitní bojovníky poslední kapkou, kdy přeteče pohár jejich trpělivosti s vládcem, který nežije správně podle islámské víry.

Spokojí se s vězením

Janičáři povstanou 20. září 1730 pod vedením Albánce víceadmirála Halila (1690‒1730) proti sultánovi. Do ulic Konstantinopole vyráží 12 tisíc vzbouřenců z řad albánských rebelů. Vtrhnou k Ahmedovi III. Donutí ho abdikovat.

Zároveň musí popravit všechny reformisty na svém dvoře. Během třítýdenního masakru v ulicích zemře 7000 povstalců. Trůnu se Ahmed III. vzdává 1. října 1730 ve prospěch svého synovce, Mahmuda I.  (1696‒1754). Dobrovolně mu předá svoje sídlo.

Janičáři život vládce tentokrát ušetří a spokojí se s jeho uvězněním. Bývalý sultán umírá o šest let později umírá v konstantinopolském paláci Topkapi.