Čím si vyčistit zuby nebo umýt ruce? S mnohým si lidé poradili už v dávných dobách, za pomoci přírodních zdrojů.

Díky moderním vynálezům je to však o dost pohodlnější!

Vyčistěte to všude!

ZUBNÍ NIT

Au! Zaseknutý kousek jídla mezi zuby není nic příjemného a lidem to vadí už v pravěku. Proto jsou už na prastarých nálezech čelistí a zubů někdy viditelné otlačeniny – od párátek (větviček) nebo nití (koňské žíně). Jenže takovéto pohotovostní čištění nestačí!

„Nečistoty mezi zuby by se měly odstraňovat každý den,“ připomíná v roce 1815 americký zubař Levi Spear Parmlyv (1790–1859) a pacientům doporučuje používat nit z pravého hedvábí.

„Když ji budete provlékat mezi krčky, uvolní se dráždivá hmota, která je skutečným zdrojem nemoci,“ popisuje v knize Praktický průvodce péčí o zuby, paradoxně v době, kdy si stále mnoho lidí zuby nečistí vůbec.

Zatím se tedy zubní niť v obchodě koupit nedá, až v roce 1898 na ni získá patent společnost Johnson & Johnson a vyrábí ji ze stejného materiálu, z jakého jsou nitě na chirurgické stehy.

Až během druhé světové války přijde lékař Charles C. Bass (1875–1975) se zubní nití z nylonu.

Skládaný nikdo nechce

TOALETNÍ PAPÍR

Když v nevhodnou chvíli zjistíme, že je rulička prázdná, máme problém! Ale jak to řešili lidé v době, kdy toaletní papír vůbec neexistoval?

Postačit musely třeba listy nebo mech. Staří Římané však mají svůj speciální vynález v podobně houby na tyči namáčené ve slané vodě. A v Číně se již okolo roku 589 objevuje toaletní papír z rýžové slámy.

Podobné vymoženosti jsou však jen pro bohaté, ostatní musí ještě dlouho improvizovat, dokud větší pohodlí na toaletu nepřinese v roce 1857 americký vynálezce Joseph Gayetty (1817–1895).

Jeho speciální papír určený k osobní hygieně je tvořen vždy 500 listy naskládanými na sobě, údajně i napuštěnými výtažky aloe vera pro zklidnění pokožky. Úspěch však moc velký nemá, mnozí ho považují za zbytečný luxus.

Až poté, co v roce 1871 představí firma Scott Paper Company toaletní papír na ruličce, stává se masovou záležitostí.

Pumpičky vyprodány!

TEKUTÉ MÝDLO

Co se stane, když k běžnému mýdlu přidáme čpavkový líh nebo jelení rohovinu? Vznikne směs podobná melase, kterou americký vynálezce William Sheppard nazve „vylepšené tekuté mýdlo“. V srpnu 1865 ho nechává patentovat a rozjíždí rozsáhlou reklamní kampaň.

I když slogany kromě nízké ceny slibují i pohodlí pro domácí použití, tekuté mýdlo ještě dlouho zůstává jen ve veřejných budovách nebo nemocnicích.

Na doma jsou k němu zapotřebí dózy s pumpičkou a ty v té době vyrábí jen úzký okruh výrobců pod utajenými postupy.

Chytře na to jde však malá společnost Minnetonka. Okolo toku 1980 takřka celou zásobu pumpiček (asi 100 milionů) v Americe vykoupí a začne do nich plnit své tekuté mýdlo Softsoap!

Ostatní tak zatím prodávat nemohou a Minnetonka se mezi zákazníky dostane jako první. Dnes už je konkurence rozmanitější.

Ve stylu malířů

ZUBNÍ PASTA V TUBĚ

První komerční zubní pasta se objeví v roce 1874 a nese značku Colgate.

Dnes byste ji však v regálu asi nepostřehli, prodává se skleněné dózičce, ostatně jako všechny pasty až do roku 1881. Pak ale syn neworleanského zubaře Washingtona Sheffielda (1827–1892) Lucius odjede studovat do Paříže. A tam ho uchvátí pouliční malíři, kteří si na paletu vymačkávají barvy z tuby!

Olejové barvy jim totiž na vzduchu rychle zasychaly, a proto když portrétní malíř John Goffe Rand (1801-1873) vezme měkký plátek olova, stočí ho do ruličky a z jedné strany sváže nití, nápad se hned uchytí.

Dříve byla zubní pasta sypkým práškem, přidáním mýdla (aby pěnila) se ale struktura změnila a malířskou barvu najednou trochu připomíná.

Už v 80. letech 19. století tedy začne firma Sheffield Dentifrice Co. prodávat pastu v tubách! A brzy tento způsob balení převezmou i ostatní.