Touží létat jako pták a pečlivě studuje strukturu ptačích křídel i jejich pohyby. Využívá je ke konstrukci svých vlastních křídel – kluzáku, s nímž chce dokázat, že i lidé dokážou ladně plachtit vzduchem.

„Je potřeba něco obětovat,“ prohlásí prý toho dne průkopník letectví Karl Wilhelm Otto Lilienthal (1848‒1896). Netuší, o jak prorocká slova jde.

Chce dnes podniknout několik letů se svým jednoplošníkem číslo 11. Naposledy, protože už dokončuje další model kluzáku.

Je letní neděle 9. srpna 1896, když s jedenáctkou vzlétá z cvičného 15 metrů vysokém náspu, který si vybudoval u svého domu v Gross Lichterfelde nedaleko Berlína. „Doporučuji ale vytvořit ještě vyšší násep. Na vrcholku budete moci skladovat větší počet kluzáků.

Let s nimi vám poskytne nepopsatelné potěšení, urazíte až 200 metrů a budete moci kdykoliv bezpečně přistát,“ vyzývá další odvážlivce, aby ho následovali.

Ochrne na nohy

Bezpečné přistání ale nadaného inženýra tentokrát nečeká. Vítr mu ale udělá čáru přes rozpočet. Nečekaně nadzvedne nos jeho jednoplošníku, který na chvilku doslova ustrne ve vzduchu.

Lilienthal rychle švihá nohama a snaží se tak dostat stroj zpátky do rovnováhy. Marně. Situaci tím ještě zhorší. Jedenáctka se převáží a špičkou dolů letí z výšky 15 metrů strmě k zemi. Zapíchne se do hlíny.  Lilienthala odvezou na lékařskou kliniku do Berlína.

Nejprve ochrne na nohy. Zdá se ale, že nehodu přežije, navzdory tomu, že nemůže hýbat spodní polovinou těla. Nemá totiž žádné silné bolesti. Jenže druhý den dojde k nepříznivému zvratu a umírá.

Jeho odkaz se stává inspirací pro další konstruktéry, především bratry Wiilbura (1867‒1912) a Orvilla (1871‒1948) Wrightovy.

Praští se do hlavy

Diváci shromáždění podle bostonské stezky poblíž Howardova mostu 1. června 1896 nadšeně výskají. Tuhle podívanou si nemohli nechat ujít – právě spatřili parou poháněný bicykl.

Sylvester Howard Roper za obecného jásotu předjíždí jednoho bicyklistu za druhým. Zkušený dvaasedmdesátník to s přehledem natře i osmnáctiletému závodníkovi Tomu Butlerovi.

Budoucí šampion ani svými vytrénovanými svaly nemůže konkurovat Roperovi, který díky parnímu pohonu urazí míli za 2 minuty a 1,4 sekundy, což odpovídá rychlosti zhruba 64 km v hodině. Zdá se, že Roperova jízda skončí velkým triumfem.

Jenže jeho stroj se najednou divně zavlní a padá na bok. Při pádu se řidič praští do hlavy o zem. Okamžitě se kolem něj seběhne dav přihlížejících. „Je mrtvý,“ vykřikne kdosi poté, co sáhl na nehybné tělo.

Lékaři ale provedou ohledání a zjistí, že bezprostřední příčinou smrti nebyl náraz do hlavy. Roper podle nich nebyl mezi živými už ve chvíli, kdy se jeho tělo, v rukou ještě pevně svírající řídítka, řítilo k zemi. „Postihl ho srdeční infarkt,“ zní závěr doktorů.

Praktický stroj

Nazítří už se okolnostem Roperova života a smrti věnuje místní plátek Boston Globe. Vyzdvihne, že šlo o velmi zkušeného mechanika, který svými pokusy a vynálezy už léta propagoval parní pohon.

První parní stroj prý dokázal sestavil dokonce už ve svých dvanácti letech!  Dlužno dodat, že byl funkční. Za svůj život si vynálezce podá 13 patentů, které se ovšem netýkají jenom paroprovozu, ale také třeba mechanismů visacích zámků.

Jeho první velociped s parním pohonem spatřil světlo světa už v období 1867‒1869. „Léta ho úspěšně používal. Žádnou obrovskou rychlost nevyvinul, ale všem ukázal, že jde o praktický stroj,“ uvádí Boston Globe.

Motocykl se pak dočká vylepšení v průběhu 80. let 19. století. Nakonec Howarda zradí srdce právě na jeho oblíbeném stroji, což noviny okomentují stručně: „Zemřel v sedle.“