Inkové brambory pěstovali v andských horských pláních i na chilském pobřeží. Do Evropy poprvé připlula tato plodina s výpravou mořeplavce Kryštofa Kolumba. Potom se sem hlízy dostávaly ve stále větší míře. Neznámá novinka ovšem zprvu budila značnou nedůvěru.
Zároveň ale hlízy přinášely zvědavost. Brambory proto v Evropě zdomácňovaly postupně. Nejprve se pěstovaly v zahradách jako okrasné plodiny.
Například španělský král Filip II. (1527–1598) jich získává větší množství v roce 1565 a putují od něj také ke Svatému otci do Říma.
Odtud se dostávají dále do Nizozemí, zájem o ně má také belgický prefekt Filip de Sirvy. Servírují se roku 1616 na hostině francouzského krále Ludvíka XIII. (1601‒1643).
Dodávka také do Anglie
Další várku hlíz přivážejí angličtí mořští vlci Walter Raleigh (asi 1552–1618) a Francis Drake (asi 1540–1596), kteří se postarají, aby je ochutnali také Angličané a Irové. Na jejich lodích plují plodiny samozřejmě zcela nezávisle na španělských výpravách.
Jedná se proto o dvě cesty, kterými do Evropy proudily.
Dárek od mnichů
K nám do Čech se dostávají brambory na počátku 17. století. Místodržící Království českého Vilém Slavata z Chlumu (1572–1652) je dostane jako dárek od jindřichohradeckých františkánských mnichů, Jde o vzácný dar.
Svým hostům tyto hlízy poprvé nabídne na hostině v roce 1623. Více se začínají šířit ale teprve za vlády Marie Terezie (1717‒1780).