Na nejhlubší místo naší planety, do Marianského příkopu o hloubce téměř jedenácti kilometrů, se do dnešního dne odvážili sestoupit jen čtyři lidé. Neuvěřitelné je, že do místa, kde tlak vody dosahuje více než tisíc sto kilogramů na centimetr čtvereční, poprvé pronikli průkopníci hloubkových průzkumů už v roce 1960.

Švýcar Jacques Piccard a Američan Don Walsh přepsali historii v batyskafu, který se ani zdaleka nemohl měřit s moderními stroji, které do nejhlubších míst světových oceánů pronikají dnes.

PRVNÍ POKUSY ZMĚŘIT HLUBINY

O existenci nejhlubšího místa na naší planetě se přitom v době přelomového ponoru batyskafu Trieste ještě příliš nevědělo. Příkop poprvé detailněji prozkoumala teprve britská loď Challenger II v roce 1951.

V následujících letech několik plavidel, mezi nimi sovětské, americké i japonské, příkop přeměřilo a dobralo se k hloubce kolem 10 920 metrů.

A tím začaly závody, kdo se na toto místo jako vůbec první dostane. Šlo přitom o nesnadný úkol, protože navrhnout a sestrojit plavidlo, které by vydrželo tak šílený tlak, se zatím ještě nikdo nepokusil.

Mezi těmi, kteří se o ponor do Marianského příkopu chtěli pokusit, byl i Jacques Piccard. Měl k tomu výborné předpoklady, protože jeho otec Auguste Piccard byl uznávaný vědec, který vynalezl batyskaf.

Jeho vynález měl původně sloužil k průzkumům stratosféry v balónech – sám Auguste Piccard držel nějakou dobu světový rekord v nejvyšším zaznamenaném výstupu v balónu. Postupem času se však začal specializovat na hloubkové ponory a právě jeho model batyskafu se zavěšenou gondolou použil jeho syn k sestupu na dno Marianského příkopu.

Nebo, abychom byli přesní, hodlal použít. Na jeho konstrukci totiž neměl finance a dlouho to vypadalo, že z projektu sejde. Až když nad ním převzala záštitu americká armáda a projekt zafinancovala, mohlo se pokračovat.

Jako podmínku si ale určila, že k Piccardovi se při ponoru připojí vybraný důstojník US Navy, aby sláva za první sestup na dno příkopu padla rovným dílem jak na syna slavného vynálezce, tak na stát, který to umožnil.

REKORDNÍ SESTUP S JEDNOU KOMPLIKACÍ

Po mnoha přípravných ponorech se 23. ledna 1960 ponořili Piccard a Walsh za pomocí zátěže během necelých pěti hodin až na nejhlubší místo na planetě. Později opravená hloubka, které dosáhli, činila 10 911 metrů – hloubkoměr v kabině batyskafu ukázal o šest set metrů víc.

Sestup probíhal víceméně poklidně až na jednu komplikaci. V hloubce 9 000 metrů jedno z oken gondoly, vyrobené z plexiskla, tlak nevydrželo a prasklo. Piccard a Walsh se obávali, že praskl obal gondoly a dovnitř se během pár okamžiků nahrne voda, která je okamžitě zabije.

Když se ale nic nedělo, rozhodli se pokračovat a na dno se dostali. Tam s údivem zjistili, že i v této hloubce existuje život, a navíc se pomocí hydrofonu neočekávaně spojili s lodí na hladině. Po dvaceti minutách, během nichž drkotali zuby napůl strachem a napůl zimou, protože teplota v gondole byla jen sedm stupňů, odhodili zátěž a po třech hodinách se vynořili na hladině.

Jak obrovského úspěchu dosáhli, to ukázala následující léta. Trvalo totiž neskutečných 52 let, než se je někdo odvážil následovat. V roce 2012 sestoupil na dno příkopu hollywoodský režisér James Cameron, aby tam natočil záběry pro dokument, a v roce 2019 Victor Vesco, který překonal dlouholetý rekord v nejhlubším ponoru – sestoupil do hloubky 10 927 metrů.

Ve své podstatě je dodnes výkon Piccarda a Walshe unikátní. Odstranili jeden z posledních neprozkoumaných milníků na naší planetě. Se zkoumáním světových moří jsme však ještě zdaleka neskončili – vědci odhadují, že jsme zatím prozkoumali jen necelých deset procent.

A to v době, kdy jsme byli na Měsíci a hledáme život na Marsu. Naši vlastní planetu přitom ještě pořád neznáme.