„Myslel na Afriku již od svého třetího roku, když jako dítě dostal do ruky knížku s vyobrazenými černochy,“ vzpomíná Anna Holubová na dětství svého syna. Trochu si vše přikrášlí.

Cestovatelským „bacilem“ se ale Emil nakazil už velmi brzy při čtení cestopisných knih…

Jediné dítě Františka Holuba má o svém osudu předem rozhodnuto. Emil Holub (1847–1902), rodák z východočeských Holic, se stane lékařem jako jeho otec. Roku 1866 nastupuje na lékařskou fakultu pražské univerzity.

Medicína u něj však nemá stále vyhráno, intenzivně se totiž věnuje i sbírání přírodnin a jejich třídění. Hoří také vášní pro archeologii. Zatím ještě neví, co vlastně bude dělat.

„Teprve při jakémsi představení Fausta… v něm údajně uzrála… touha vykonat něco pozoruhodného,“ uvádí současný spisovatel Martin Šámal. Spřátelí se s uznávaným národopiscem a cestovatelem Vojtou Náprstkem (1826–1894).

„Možná právě on uvedl Holuba do problematiky českých vystěhovalců a můžeme jej označit za iniciátora myšlenky hledat v Africe vhodné oblasti,“ spekuluje Šámal.

Diamanty lákají

Sotva Holubovi oschne inkoust na lékařském diplomu, už 18. května 1872 odplouvá z anglického Southamptonu do jihoafrického přístavu Port Elizabeth. Mořské vlny si s lodí pohrávají jako s ořechovou skořápkou. Vlnobití ale českého nadšence neodradí.

8. července 1872 přistává u afrických břehů. Před rokem tu vypukla diamantová horečka a o dobrodruhy zde není nouze.

Povrchový důl s nejhlubším kráterem v zemi na těžbu diamantů je mocným lákadlem… Nakonec se Holub ale spokojí s prací lékaře hledačů drahokamů a usazuje se v jejich městečku Dutoitspan.

Snaží se něco vydělat, aby mohl uskutečnit svůj plán – cestu do afrického vnitrozemí…

Domorodci lékaři nevěří

Na první výpravu se vydává 18. února 1873 a během necelých dvou měsíců nasbírá spoustu přírodnin. 20 plných beden pošle do Prahy Náprstkovi. Jeho toulavé boty ale znovu netrpělivě podupávají.

Nevydrží na jednom místě a 3. listopadu 1873 proto vyráží do jihoafrické pouště Kalahari. V Šošongu, sídle kmene Bamangwatů, se pokouší uplatnit své lékařské zkušenosti. Setkává se však s nedůvěrou místních.

„Domorodci se totiž domnívají, že každá smrt nastala důsledkem otrávení, a mají tudíž doktora v podezření, když pacient zemře, že jej svým lékem sprovodil ze světa,“ popisuje své zkušenosti. Chvíli trvá, než se mu podaří je přesvědčit, že to s nimi myslí dobře.

Nevšední kamarád

Holub v březnu 1875 zamíří na třetí výpravu, tentokrát k řece Zambezi. Chystá se vytvořit její mapu. Nadchnou ho Viktoriiny vodopády. V Šešeke, hlavní sídle kmene Loziů, se setkává s jejich králem Sepopem.

Tyran, který své odpůrce tráví a upaluje, si Holuba oblíbí. „Je nejukrutnější ze všech domorodých vladařů,“ přiznává později cestovatel o svém novém příteli.

Jedním dechem ale dodává, že krutost je zřejmě jediný způsob, jak udržet rozsáhlou říši s mnoha kmeny jednotnou. Sepopo mu dokonce pomůže uskutečnit vysněnou plavbu po Zambezi. Jenže akce skončí tragédií.

V mohutných peřejích loď ztroskotává a utopí se několik domorodých veslařů. Emilovy sbírky a cestovní deníky odnáší říční proud.