Syčící oheň pohlcuje dřevěné trámy uvnitř štoly. Chvíli poté, co dohoří, se ozve rána. Strop chodby se bortí a s ním i hradba vysoko nad ním. Benátčané užasle zírají.

Slyšeli už leccos o kouzlech šikovných chlapíků odkudsi ze středu Evropy, ale teprve teď na vlastní oči vidí dílo zkázy, které kolem sebe čeští havíři rozsévají…

„Měšec plný zlaťáků by mi byl milejší,“ přemítá hrabě Bonifác z Montferratu (asi 1150–1207) roku 1204. Během čtvrté křížové výpravy do Svaté země si přivlastnil středomořskou Krétu, jenže mnohem raději než hornatý ostrov by teď měl pořádný balík peněz.

Naštěstí mu jsou zámožní benátští měšťané ochotni vyplatit za Krétu rovných 10 000 stříbrných. Sotva si obě strany podají ruce k završení úspěšného obchodu, už Benátčané posílají na Krétu svoji válečnou flotilu. Kréťané ji ale přivítají deštěm šípů z luků a kuší.

Kupci počítají ztráty

Benátští se nevzdávají, a tak Kréťané v odplatě na svých malých pohyblivých lodích zapalují benátská obchodní plavidla, brázdící Středozemní moře s cenným nákladem.

Než námořníci z těžkých válečných lodí doplují k potápějícímu se ohořelému vraku, krétští záškodníci zmizí v zálivech svého ostrova. Poté se stáhnou do kamenných hradů na vrcholcích hor, kam za nimi dobyvatelé nemohou.

Ještě benátský dóže Lorenzo Celsi (asi 1310–1365) si o více než století později láme hlavu nad tím, jak si vzpurný ostrov podmanit.

Zatímco jeho kupci počítají další a další ztráty, doslechne se o havířích z „Mons Cuthna“ – tedy z české Kutné Hory.

Hrdinové dostanou prémie

Už za vlády českého krále Přemysla Otakara II. (asi 1233–1278) se v 60. a 70. letech 13. století totiž po Evropě rozkřikly zvěsti o umění kutnohorských horníků.

Svérázní chlapíci, kteří mají smrt neustále v patách – některé hornické ženy se stávají i šesti či sedminásobnými vdovami – , prý dokážou vyhloubit šachty až 600 metrů hluboké.

Když si Celsi poslechne legendy o nich, nepochybuje, že se „nejlepší havíři na světě“ stanou hrdiny, kteří dokážou vypudit Kréťany z jejich kamenných brlohů. Vyzve proto Kutnohorské ke spolupráci.

Novou práci přijmou hned čtyři havíři a slíbí, že přijedou „s jedním mistrem kovářským a s dvacíti jinými havíři dovednými a znalými umění podkonického a zběhlými v umění sklepení hloubiti“.

S dóžetem roku 1364 uzavírají smlouvu, která jim slibuje nejenom základní plat, ale i prémie.

Rvačka o šikuly

Na výpravu na středomořský ostrov se jich opravdu vydá 25. Mají těžkou práci. Evropa se tenkrát teprve seznamuje se střelným prachem.

Kutnohorští havíři ho tehdy ještě neznají, a proto musejí „pod hradbu obležené pevnosti prokopat podzemní štolu…, ale tak, aby konec podzemní chodby byl na spadnutí“, líčí publicista František Gel (1901–1972). Vykutanou chodbu vyztuží dřevem.

„Potom minátores čili minéři dřevěné vyztužení zapálili a rychle se vzdálili,“ pokračuje Gel. Jakmile shoří výztuže, strop a s ním i část hradeb se hroutí. Benátský dóže září spokojeností.

Krétu se skutečně podaří dobýt a nemalou zásluhu na tom mají právě horníci z Kutné Hory. O ty je ostatně rvačka – na své dvory si je nyní žádají k těžbě drahých kovů třeba také míšeňská markrabata.