Měli by nás bavit, rozdmýchat dobrou náladu, vymodelovat naši tvář do širokého úsměvu. Přesto je čím dál víc lidí, které pestré líčení, rudý nos a extravagantní kostým děsí až do morku kostí.

Klauni už dávno nejsou zaručeným spouštěčem smíchu. Vyprávět by vám o tom mohl třeba takový Joel Mason, kterému lidé na Floridě dokonce platí za to, aby v šaškovském kostýmu děsil jejich zlobivé děti. Ale proč někomu připadají klauni více děsiví než směšní?

Cosi tísnivého

Už v roce 1919 pomůže s hledáním odpovědí zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (1856–1939), který v eseji Cosi tísnivého zkoumá děsivost panenek a voskových figurín.

Přijde na to, že objekt, který má pro nás zároveň známé i neznámé prvky, dokáže v naší mysli vyvolat pocit nepohodlí, nejistoty až odporu. Proto se někteří lidé kroutí při pohledu na robotické dvojníky lidí.

Ti jsou schopni se usmívat, mrkat, dokonce i mluvit jako člověk, jemné rozdíly v pohybech očí a v řeči ale mohou být zdrojem neklidu. A stejné je to i při setkání s klauny, disponujícími známými lidskými rysy, které jsou ale nepřirozeně zkreslené. Ať už oblečením, obřími botami, přehnaným líčením nebo pestrobarevnými vlasy.

Je veselý, nebo smutný?

Dalším problém jsou smíšené emoční signály, které nám v hlavě dělají zmatek. Když se někdo usmívá, je šťastný, pokud se naopak mračí, je smutný. To je jednoduchá rovnice, se kterou se člověk setkává od útlých let. Jenže u klaunů to neplatí.

„Pokud si například namalují úsměv a zamračené obočí, nemůžete číst jejich emoce ani vědět, co si myslí,“ míní americký psychiatr Robert Gerstman a pokračuje:

„Pokud má klaun namalovaný úsměv, ale nechová se šťastně, dostane mozek smíšené signály, přeruší se navyklý vzorek a dostaví se nervozita.“

Postrach Gacy

Naši mysl ale klauni popouzejí nejen vzhledem, ale také chováním. To je totiž nepředvídatelné, někdy až zlomyslné. Stříkne na vás z té kytky na klopě vodu, nebo vás jí obdaruje?

I kdyby ale všechny tyto překážky náš mozek zdárně překonal, zbývá ještě jedno nebezpečí – média, respektive filmy, seriály, ale také třeba případy z černé kroniky.

Takový John Wayne Gacy (1942–1994) jako klaun Pogo baví děti na oslavách, charitativních událostech či nemocnicích.

A i když neexistuje důkaz, že by některou ze svých 33 vražd mladých chlapců spáchal v kostýmu, i díky němu se kolem klaunů vytvoří tajemná, hrozivá aura.

Strach z něčeho, co nezažili

K ní přispějí mimo jiné i filmové adaptace slavného románu Stephena Kinga (*1947) TO. „Když lidé, zejména malé děti, sledují média, která zobrazují něco děsivého, logicky to v nich vyvolá strach z té věci.

Vezměte si například Čelisti, mnoho lidí se po jejich shlédnutí bálo jít do vody, i když v reálném životě nikdy útok žraloka neviděli,“ vysvětluje Robert Gerstman.

Z takových filmových zážitků si pak člověk může vypěstovat coulrofobii, tedy chorobný strach z klaunů. Stačí potom krátký pohled na ně a dostavuje se nevolnost, pocení a potíže s dýcháním. Trpí jí třeba herec Johnny Depp (*1963).

„Potom, co v roce 2017 přišla do kin první část TO, jsme skutečně zaznamenali zvýšený počet klientů s coulrofobií,“ potvrzuje britský hypnoterapeut Adam Cox.