Musel opustit vlast. Na jeho adresu putuje spousta dopisů, jejichž odesílatelem je další z jeho příznivců, bohatý nizozemsko-švédský obchodník Ludvík de Geer.  Zve ho do Švédska, kde by prý mohl Komenský reformovat školství.

„Jeďte a vraťte se, až se poměry v Anglii uklidní,“ doporučují přátelé Jan Amos Komenský (1592–1670) cestu na sever. Ostatně ve Švédsku jsou protestanti vítáni.

Komenský v koutku duše věří, že právě Švédové, bojující ve třicetileté válce, mohou pomoci svým českým souvěrcům… Když se ve Švédsku v říjnu 1642 Komenský pozdraví s Ludvíkem de Geerem (1587–1652), zamíří k Janu Matthiaemu (1592–1670), který učil latinu samotnou královnu Kristýnu (1626–1689).

Matthiae už stihl domluvit audienci. „Jakým jazykem mne osloví?“ ptá se ho Komenský. „Jazykem vzdělanců, abys viděl, kolik získala z tvých Dvéří jazyků,“ odpoví švédský učenec. Autora slavného díla skutečně překvapí, jak skvěle Kristýna ovládá latinu.

Měla zkrátka dobrou učebnici i učitele… Při setkání s královnou a jejím kancléřem Axelem Oxenstiernou (1583–1654) navíc nachází pochopení i pro své politické názory, osud Čechů a českého exilu.

„Snad královna pomůže mé neblahým osudem sužované vlasti,“ doufá. Nabízenou práci na nových učebnicích pro švédské školy vezme hlavně kvůli této naději. Usadí se Elbingu v Pobaltí, který tehdy patří Švédsku.

Terčem pomluv

Po šesti letech práce pro švédské školství ale přichází kruté vystřízlivění z jeho snu. Třicetiletá válka se chýlí ke konci, ale jednání o Vestfálském míru v roce 1648 k ničemu dobrému pro české protestanty nevedou.

Některým lidem navíc není Komenský příliš po chuti, dokonce i německý luteránský teolog Abraham Calovius (1612–1686) zastává názor, že „celá jeho vševěda a celé ono snažení didaktické prý není nic jiného než lstivě zbudovaný nástroj ke skrytému šíření kalvínství“.

Calovius je odpůrcem kalvinistů, jiného reformačního proudu. Švédská panovnice sice nenaslouchá pomluvám, ale Oxenstierna stejně vyčítá Janu Amosovi, že jeho názory jsou příliš slyšet – například se roku 1645 zúčastnil náboženských polemik v polské Toruni.

„Odešli jsme od něho s tím, že jsem pokorně doporučil Jeho Jasnosti věc svého národa a své církve, aby se nedovolilo, abychom při míru v Münsteru byli i my vyloučeni ze svobody svědomí,“ vzpomíná Komenský na poslední slyšení u kancléře v průběhu mírových jednání.

Sliby chyby

Oxenstierna sice slibuje, že „Čechy jako čelný úd říše musejí být v každém případě znovu uvedeny ve své svobody, ať již bude třeba válku skončit vítěznou zbraní nebo mírovým vyjednáváním“, jenže královnu Kristýnu osud země v srdci Evropy ve skutečnosti vůbec nezajímá.

„Nyní však nastal zřejmý opak, poněvadž jsme byli ponecháni v dědictví domu rakouskému, a tím i papeži, ti nikdy nepovolí svobodu svědomí,“ komentuje Komenský krach všech nadějí. Zklamání ještě umocňuje smrt jeho druhé manželky.

17. května 1649 se žení potřetí a bere si Janu Gajusovou. Společně míří do Lešna. Léta 1650–1654 stráví potom v uherském Blatném Potoku.

Sedmihradský kníže Zikmund II. Rákoczi (1623–1652) žádá bratrského učence o pomoc při reformě zdejšího školství. Slibuje i podporu českému exilu.

Žádost o propuštění

I uherská léta bohužel skončí pro Komenského zklamáním. Situace se zkomplikuje hlavně po předčasné smrti knížete Zikmunda.

Vzdělanec už nemá za zády mocného podporovatele a zdejší učitelé, kteří si autoritu budují přísností, drsnými slovy na adresu studentů a někdy i ranami, nemohou skousnout Komenského nové metody. Závidí a zároveň intrikují.

Komenský musí své postupy před nimi obhajovat: „Má metoda směřuje k tomu, aby školská robota se změnila v hru a potěšení, tomu zde nechce nikdo rozumět.

S mládeží se zachází zcela otrocky, i se šlechtickou…“ Navyklé způsoby učení nezlomí, proto raději požádá kněžnu-vdovu o propuštění z jejích služeb. Znovu se vrací do Lešna. Ani tentokrát ale nemá dlouho klid.

Ohnivá pomsta

Švédská vojska pod vedením svého nového krále Karla X. Gustava (1622–1660) pronikají v roce 1655 do Polska. Švédy vítá Jan Amos jako obhájce svobody a tolerance, jenže polští katoličtí sedláci se proti násilnostem cizích vojáků bouří.

Povstanou a vtrhnou i do Lešna, centra jednoty bratrské, které se Švédy otevřeně sympatizuje. 28. dubna 1656 vypálí celé město. Archiv jednoty bratrské, její tiskárna i majetek Komenského skončí v plamenech.

Hromádka popela zbude i z řady jeho spisů včetně Pokladu jazyka českého, výsledku více než 40leté práce. On sám se zachrání na poslední chvíli.

Stěhuje se do nizozemského Amsterdamu, kde stráví zbytek života literární činností za podpory rodiny Geerů i zdejší radnice. Umírá 15. listopadu 1670. Do milované vlasti se už nikdy nepodívá.