Za otce znakové řeči lze považovat anglosaského mnicha Bedu Venerabilise (kolem r. 672–735), který sestavuje zřejmě první prstovou abecedu.
O několik století později se znakováním zabývá významný františkánský filozof, teolog a světec Bonaventura (1221–1274). Zaznamenává určité znaky a jejich významy. Tehdy ale ještě ani zdaleka nejde o jazyk určený pro dorozumívání neslyšících.
Hlavním účelem znakování je možnost, aby se mniší dokázali mezi sebou dorozumět jinak, než pouhými slovy. Proč?
Slova jenom rozptylují
Mniši se zavazují k jednomu asketickému projevu – budou navždy mlčet. Povídají si proto pomocí znakování. Některé kláštery mají dokonce už v 10. století mlčení přímo přikázáno. Je to z důvodů, aby se řeholníci nerozptylovali zbytečnými slovy a debatami.
Pomocí jednoduchých prstových znaků si povědí to nejdůležitější a zbytek není třeba. Zákaz mluvení praktikuje například řád trpistů.
Vyzradí tajemství
O skutečné znakové řeči pro neslyšící, jak ji chápeme a známe dnes, píše až v 16. století Španěl Melchor de Yebra (1526–1586).
Jeho současník Pedro Ponce de León (1520–1584) tuto řeč vyučuje ve španělském klášteře San Salvador de Oña. Vzdělává zde dokonce už 12 neslyšících žáků.
Do tajů znaků společně s ním pronikají i dva neslyšící potomci z řad urozených, jde Francosa a Pedra de Valasco. León svojí výukou pomocí prstů, psaní a znaků dokáže, že neslyšící zvládnou psaní, čtení i mluvení.
Knihu o výuce neslyšících publikuje v roce 1629 Manuel Ramirez de Carrion (1579‒1652). Mezi jeho žáky patří dokonce syn španělského místokrále. Carrion o svých metodách ve spise ale mnoho neprozradí, považuje je za svoje tajemství.
Nicméně v tajnosti se vše dlouho neudrží. Jeho postup prozradí Juan Pablo Bonet (1579‒1633).