Slyšeli jste o druhé bitvě u Moháče? A víte, že k Moháči to bylo ještě pěkně daleko? EpochaPlus.cz si pro vás připravila několik zajímavostí z našich dějin. 

Zastavení první: Co dělali přeživší Slavníkovci?

Co bylo dál, po slavném masakru Slavníkovců? A kdo přežil? Zřejmě nejslavnější příslušník rodu, Vojtěch, přežije příbuzné pouze o dva roky. Bude zabit při své misionářské misi na území pohanských Prusů, které se snaží přesvědčit o dobrotě jeho Boha.

Coby mučedník se alespoň dočká svatořečení. Slavníkovec Radim Vojtěcha doprovází až do jeho smrti. Od vyvraždění jeho rodu se do Čech už nikdy nevrátí. V roce 1000 se stane arcibiskupem v polském Hnězdně.

Právě sem se uchýlí i přeživší Soběslav a dožije jako relativně nevýznamný vévoda. Dá se předpokládat, že Soběslav má nějaké potomky. Je ale zajímavé, že historické prameny o nich zarytě mlčí. Postarala se o jejich vymazání z dějin přemyslovská propaganda?

Zastavení druhé: Druhá bitva u Moháče nebyla u Moháče!

Takzvaná druhá bitva u Moháče se strhla 12. srpna 1687 v Maďarsku mezi Osmanskou říší a rakouskými Habsburky. V našich končinách se jí ale spíše říká bitva u Nagyharsány.

 Do čela křesťanského vojska se postaví Karel V. Lotrinský (1643–1690) a Maxmilián II. Emanuel (1662–1726). Společně na prach rozdrtí tureckou armádu velkovezíra Sulejmana paši.

Bitva je i vzhledem k drtivému vítězství chápána jako odveta za porážku u Moháče, a proto také bývá nazývána jako druhá bitva u Moháče. Má to ale jeden háček – tato bitva se totiž vůbec neodehraje u Moháče! Ten totiž leží přes 40 kilometrů daleko.

Zastavení třetí: Kandidát na krále? Mikuláš z Husi!

Do událostí před první pražskou defenestrací výrazně zasáhne také purkrabí z hradu Husi, Mikuláš (asi 1375–1420). V červenci 1419 předstoupí v kostele svatého Apolináře před krále a žádá ho, aby připustil svobodu přijímání podobojí.

Václav IV. Mikuláše vykáže z Prahy. Po Václavově smrti se Mikuláš stane jedním z předních husitských vojevůdců. Organizuje tábory lidu a 4. listopadu 1419 vede útok na Malou Stranu. Tábority je zvolen prvním ze čtyř hejtmanů.

Společně s Janem Žižkou v roce 1420 už převážně husitské Praze pomáhá odrazit císařské vojsko. Následně protestuje proti oslovení Vladislava II. Jagellonského, aby přijal českou korunu – tvrdí, že by ji měl dostat Čech. Sám si na ni nejspíš brousí zuby. Umírá v prosinci 1420, krátce po nešťastném zranění při pádu z koně.

Zastavení čtvrté: Za co vděčíme králi Dobře?

Přestože moderní historikové považují Vladislava II. Jagellonského za jednoho z našich nejslabších panovníků, vznikne za jeho vlády mnoho stavitelských klenotů. V čele s Vladislavským sálem.

Navrhne ho architektonický génius Benedikt Rejt z Pístova (asi 1454–1536). Sál je součástí Starého pražského hradu, je dlouhý 62 metrů, široký 16 metrů a překrásná kroužková klenba dosahuje výšky 12 metrů.

 Dodnes je dějištěm významných státních událostí, jakými je třeba přísaha prezidenta republiky.

Zastavení páté:Bojuje se i tři dny po osvobození

Slavné Květnové povstání českého lidu začne 1. května 1945 v Přerově na základě mylné informace o německé kapitulaci. Na straně vzbouřenců se ho účastní asi 130 000 českých civilistů, dále kolem 14 000 cizinců, převážně Rusů a Ukrajinců.

Dalších 100 000 lidí pomáhá v Praze stavět barikády.

Mezi rebelskými městy jsou taková, kde povstalci sami své sídlo osvobodí – například Plzeň. Přestože 9. května 1945 osvobodí Rudá armáda Prahu, boje s ustupujícími Němci probíhají na českém území až do jedenáctého května 1945.