„Bůh spasí jenom ty, kteří jsou chudí, hladoví a špinaví,“ hlásají její představitelé a lidé se tím ke své škodě řídí. „Čistota je znamením bohatství, a to je hřích,“ vysvětlují kněží prostým lidem a ti je na slovo poslouchají. Jakákoli péče o tělo zavání ve středověku zhýčkaností.
„Sotva lze vidět něco špinavějšího, než jsou oni.
Myjí se jen dvakrát do roka a šaty si nikdy nečistí, ale nosí je tak dlouho, až se rozpadnou na hadry,“ líčí vyslanec bagdádského chalífy úroveň evropské hygieny, když pobývá na dvoře císaře Svaté říše římské Oty II. (955–983).
Je v šoku, zdůrazňuje, že Evropané si nečistí ruce před ani po jídle, ani po vykonání tělesné potřeby.
1. Péče o tělo je zhýčkanost
Kde: střední a západní Evropa
Kdy: 476-14. století
Zajímavost: Církev hlásá, že boží spasení čeká jedině špinavé a lidi jí věří.
Když se v roce 476 n. l. rozpadne starověká římská říše, její hygienické návyky jsou inspirující jedině pro hrstku vládnoucích germánských vrstev. Například merovejští králové se po antickém vzoru myjí až do roku 751, kdy skončí vláda jejich dynastie.
Středověká Evropa ale na hygienu úplně kašle. Lidé chodí špinaví, neupravení, nemyjí se klidně dlouhé měsíce.
Lví podíl na tom má církev, která hlásá, že Bůh spasí jenom špinavé a hladové. Situace dojde tak daleko, že například benediktinský řád dovoluje svým mnichům jenom jednu nebo dvě koupele ročně.
Žebravé řády dominikánů a františkánů dokonce zdůrazňují špínu jako projev zbožnosti.
2. Špína se pěstuje i na zámku
Kde: Evropa
Kdy: 15.–17. století
Zajímavost: Hygienu začnou v Evropě plné špíny propagovat nevěstky.
Zápach nemytých lidských těl, který je typickým znamením středověku, přetrvává i do novověku. Většině lidí připadá normální a dokonce i příjemný, a to dokonce i ve vznešených šlechtických a dokonce i královských kruzích.
„Prosím, nemyj se, má nejdražší, za týden jsem u tebe,“ píše ve 2. polovině 16. století francouzský král Jindřich IV. Navarrský (1553–1610) své milence Gabrielle d’Estrées (1573–1599).
„Nesahej na to, dostaneš mor,“ okřikne chůva šlechtického synka, na kterého dává pozor. Nejenom ona, i ostatní lidé vodě nedůvěřují, myslí si, že přenáší zákeřnou černou smrt. A bojí se i mýdla.
„Nepoužívejte mýdlo, je škodlivé,“ varují dokonce lékaři. Umyvadla se vyrábějí ve velikosti jídelní misky a vrcholem evropské hygieny je omočení konečků prstů na rukou a nohou. Stranou zájmu zůstává i obličej, ani ten se nemyje.
Zakořeněné špinavé zvyky ale začínají měnit zámožní Benátčané. V lázních tráví klidně i celou noc a dopřávají si přitom spoustu dobrého jídla a pití. Čas od času se ale bohužel stane, že někdo v lázni usne a utopí se… Také nevěstky bojují proti špíně.
„Umyj své tělo v lázni s voňavkou, pak na tebe dostane muž chuť a dokonale ho uspokojíš,“ radí ženám.
3. Horká koupel není zdravá
Kde: Evropa
Kdy: 18. století
Zajímavost: Na šlechtická sídla proniká první výbava koupelen v podobě toaletních stolků.
Skupina venkovských děvčat a chlapců se smíchem a křikem běží k potoku. Je léto a tak nadšeně vběhnou do vody a stříkají kolem sebe. Voda už v nich nevzbuzuje odpor. Doma k umytí klidně použijí vodu ze žlabu určenou pro dobytek, nebo mají v chalupě káď.
Ve městech si zajdou ke kašně nebo veřejné studni. Ovšem v zimě je všechno při starém. Do studené vody se nikomu nechce, jenom občas si trochu vody ohřejí na peci. Nesmí ale být moc horká. Proč? „Panoval názor, že koupání v horké vodě je nezdravé.
Lidé věřili, že rozšiřuje póry, kterými pak mohou do těla snáze pronikat nemoci,“ píše současný český autor Vlastimil Vondruška. Lidé postupně berou vodu a mytí na milost.
Přispívá k tomu rozvoj medicíny, ale také skutečnost, že církev už nemá takovou moc, aby ostatním vnucovala názor, že být zbožný znamená být špinavý. Hlavně bohatší lidé se proto začínají pravidelně mýt.
Šlechtická sídla mají dokonce samostatnou místnost k mytí.
Od 2. poloviny 18. století v ní nechybí speciální toaletní nábytek, který tvoří stolky se zrcadlem a spoustou přihrádek a skříněk, jejich výbavu tvoří porcelánové mycí soupravy s umyvadly a konvicemi na vodu. Chudším lidem ale musí stačit necky ve chlévě. Mít špinavé a potrhané oblečení a páchnout teď znamená být nedůvěryhodný.
4. Hitem se stává mýdlo
Kde: Evropa, USA
Kdy: 19. století
Zajímavost: Prakticky každá bohatší evropská i americká domácnost už má svoji zinkovou vanu.
Cesta mýdla do domácností není tak jednoduchá. Do Evropy vtrhne přes sever Afriky, kde se už ve středověku usazují mydláři. Italské kupce tahle novinka samozřejmě zaujme a začnou ji nakupovat.
V Benátkách a Janově se mýdlo díky tomu vyrábí už ve 14. století a šíří se dál. Na svoji zlatou éru si ale musí ještě počkat půl tisíciletí.
Američan William Colgate (1783–1857) zakládá v roce 1806 v New Yorku továrnu na mýdlo pod značkou Colgate & Co. O průmyslově vyráběné mýdlo začíná být obrovský zájem. V 19. století už je koupel s mýdlem rituálem.
Právě díky němu jdou mýdla na dračku, a tak Colgateovi brzy přibývá konkurence. Pokroku se neubrání ani Čechy. V domku v Rynolticích u Liberce začíná v roce 1848 sedlák a řezník George Schicht vyrábět svoje mýdlo.
Živnost později převezme jeho syn Johann Schicht (1855–1907) a právě on představuje v roce 1891 legendární mýdlo s jelenem. Dodnes ale zůstává záhadou, proč zvolil právě tohle zvíře.
Nastává celoevropský boom mýdla, a proto v Novosedlicích u Ústí nad Labem vybuduje továrnu, která je před 1. světovou válkou největší v Evropě (dnešní Setuza).
