Ač jsou olympijské hry oslavou života a zdravého ducha ve zdravém těle, občas se rozhodne nějakou tu trofej ulovit i smrtka.
Slunce, pot a vosk
Jednadvacetiletý tesař Francisco Lázaro (1891-1912) sice pracuje v lisabonské automobilce, ale jako úspěšný amatérský maratónec na Olympijských hrách ve švédském Stockholmu zastupuje rodné Portugalsko.
Za sebou má tři vyhrané národní šampionáty a je odhodlán získat také olympijskou medaili. V den závodu slunce pere naplno, teploty šplhají nahoru a Lázaro dělá osudovou chybu. Aby se nespálil, navoskuje si nejen výstavní knír, ale také velkou část těla.
Nepropustný vosk však brání pocení, proces přirozeného chlazení těla selhává a on se na třicátém kilometru závodu zhroutí. Umírá krátce poté, co ho v bezvědomí a s naměřenou teplotou 41°C dopraví do nemocnice.
Zatáčka, strom a ledovka
Závodní klání ještě ani nezačalo a smrt už sahá po medaili. Tím, koho si vyhlédne, je devatenáctiletý australský lyžař Leslie Ross Milne (1944-1964).
Při tréninku na sjezdařské trati se nepříliš zkušený závodník nechá vyhecovat k riskantní jízdě po trati, kterou ještě dobře nezná. V nepřehledném místě vlétne plnou rychlostí do zatáčky, kterou přes dav diváků nevidí.
Instinktivně se pokusí zpomalit, bohužel zahraní v místě, kde je trať nerovná, zledovatělá a zpomalit je tu nemožné. Vylétne z trati a narazí do stromu. Je na místě mrtvý.
Naplněné obavy
Ještě než mohou být zimní olympijské hry v kanadském Vancouveru zahájeny, poznamená je smrt mladého gruzínského sáňkaře Nodara Kumaritašviliho (1988–2010). „Jedné zatáčky se tu docela bojím,“ svěří se otci, také bývalému sáňkaři.
A právě ta, poslední před cílem, se mu stává osudnou. Den před zahájením závodu během tréninku vylétne z trati a rychlostí 145 km/h narazí do nechráněného ocelového nosníku.
Přestože je mu první pomoc poskytnuta během několika vteřin, umírá krátce po převozu do nemocnice. Olympijský výbor sice zpočátku mluví o jezdecké chybě, ale pak urychleně trať upraví a všechny sloupy obalí molitanem.
