Když francouzský král Karel VIII. (1470–1498) podniká roku 1494 roku tažení do italské Neapole splnit si svoje dědické nároky, za jeho žoldnéři se houfují i kurtizány a povětrné ženy. Kdekoli se vojsko jenom chvíli zdrží, propukají okamžitě prostopášné orgie, které ovšem nezůstanou bez následků.

Hříšné dámy nechávají svým klientům památku v podobě nemoci, kterou italský vojenský lékař Girolamo Fracastoro (1483–1553) nazve po bájném pastýři Syphilovi. Choroba zvaná syfilis táhne Evropou společně s francouzskými vojsky a lékaři si marně lámou hlavu, co s ní.

Chinin, nebo sirná koupel?

„Nejlepší je guajakové dřevo (guajakové stromy rostou v Západní Indii a na severu Jižní Ameriky – pozn. red.) ,“ tvrdí jedni. „Omyl, zabere jenom chininový kořen,“ oponují jim druzí. „Ani jedno, ani druhé,“ míní ale další doktoři, kteří jsou skálopevně přesvědčení, že „pacientům pomůže jedině sirná koupel!

“ Jenže ani sirný smrad nemoc z těla nevyžene.

Pomáhají na onen svět

Nakonec se lékaři v diskusích shodnou na jediném: nepříjemné projevy na kůži zmírňují masti připravené ze rtuti. Léčbu ovšem ztěžuje i skutečnost, že postižení se za svoji chorobu obvykle stydí a místo pořádného lékaře raději zavítají k nějakému mastičkáři.

Platí mu i za to, že bude držet jazyk za zuby a neprozradí, čím nemocný trpí. Nakažení lidé se tak dávají všanc podvodníkům, kteří často neznají jak rtuť správně dávkovat a místo od nemoci pomohou pacientům otravou na onen svět.

Vybouchnou pacientovi ústa?

Současníci prvního amerického prezidenta George Washingtona (1732–1799) o něm v 18. století tvrdí, že pevně svírá ústa, sveřepě je tiskne k sobě a málo mluví. Dodává mu to prý vážnost a odhodlání dovést svoje cíle do konce.

Pravda je ovšem taková, že za prezidentovu nechuť otevírat ústní dutinu může spíše stav jeho chrupu. Přestože se snaží věnovat zubům péči a čistit je různými houbičkami a škrabátky, bolí ho, viklají se mu a pokrývá je plak.

Nezbývá mu proto, než si je nechat vytrhat a vyrobit protízu. Léky tlumící bolest tehdy lidé ještě neznají. Jediným analgetikem, dostupným v lékárnách, je v 18. století opium.

Zubní vložka s pepřem

Za to existuje spousta neuvěřitelných a zaručených dobových rad, jak si od bolesti zubů pomoci. Jedna z nich doporučuje vytvořit z kousku plátna jakýsi váček vyplněný střelným prachem a popelem a ten vložit do vykotlaného zubu.

Jak ovšem působil střelný prach v puse, o tom se rada pro jistotu nezmiňuje. O něco rozumnější návod, jak zabránit bolesti, aby se dál šířila, nabízí možnost vložit do zubu kousek křenu případně vlny namočené v pepři a terpentýnu.

Jde zřejmě o první pokus jak léčit nemocný zub vložkou. Účinnost je ovšem sporná.