Jedničkáři i propadlíci, vyhoďte svá vysvědčení a připravte se na nový nástup do školy! Vaše známky, zejména z přírodopisu, ale i zeměpisu nebo fyziky, nemají žádnou hodnotu. Ve škole nám totiž do hlavy leckdy vtloukali pěkné hlouposti. Tady je deset z nich. Není tedy pravda, že…
1) … Mount Everest je největší hora
Jak se to vezme. Hodně bude záležet na tom, budeme-li její výšku měřit od hladiny moře, což je dosud celosvětově uznávaná metoda, nebo zda chceme zjistit skutečnou výšku hory.
V druhém případě pak Mount Everest na nejvyšším žebříčku vystřídá havajská sopka Mauna Kea. Ta sice měří pouhých 4245 metrů nad hladinou moře, pod hladinou k tomu ovšem přidává dalších 5959 metrů. Podtrženo, sečteno, celková výška této sopky je 10 204 metrů.
A to ještě vědci tvrdí, že se za dobu své existence masiv pořádně zabořil do mořského dna. A že ve skutečnosti měří dokonce téměř 17 000 metrů!
Tam, kde se živí potkávají s mrtvými.
Není divu, že se Bílá hora, jak zní překlad jejího havajského názvu, stala horou posvátnou. Místní lidé věří, že se na jejím vrcholku setkávají světy živých a mrtvých.
A že se tam prostřednictvím modliteb můžete setkat s těmi, kteří vás dávno opustili, nebo které jste opustili vy. Mauna Kea se navíc stala Mekkou všech astronomů. Na jejím úpatí se nachází slavné Mauna-Kea-Observatorium. Skupina observatoří, jedny z největších očí lidstva mířící do vesmíru.
2) … vystrašený pštros strká hlavu do písku
Za tento mýtus může římský válečník, filozof a autor nejvýznamnější přírodovědné encyklopedie Říma Naturalis historia Plinius starší (23–79 n. l.). Ale jak na takovou hloupost přišel, nikdo neví.
Možná, že zahlédl pštrosa zrovna ve chvíli, kdy sklonil hlavu k zemi, aby sezobl nějaký menší kamínek. Ale tak si přece čistí žaludek spousta ptáků.
Přírodovědci občas připouštějí, že pštros v případě, že se blíží nebezpečí, opravdu sundá hlavu až k zemi, aby jeho dlouhý krk nepřitahoval nepřítele jako maják.
V obci by překročil povolenou rychlost
Další skupina milovníků těchto ptáků ale tvrdí, že zrovna pštros moc přirozených nepřátel nemá. A že svůj dlouhý krk používá naopak jako periskop, jímž mapuje směr ataku predátora.
Naprosté většině těch, kdo by si chtěli pochutnat na pštrosím masíčku, zmizí rychlostí 60 km/hod. A neopatrnému protivníkovi dokáže doslova ukopnout hlavu. Ve skutečnosti si tak na něj troufnou jen lvi.
3) … 50% tepla uniká z těla hlavou
„Vezmi si čepici, nebo umrzneš,“ říkávaly naše maminky a dodávaly onu zaručenou informaci, že polovina tepla, které naše tělo vyprodukuje, odchází právě hlavou.
Za tento mýtus může americká armáda, která v 50. letech minulého století pokoušela zjistit, jaký vliv má mrazivé počasí na jejich vojáky.
Kde udělali američtí vojáci chybu?
Dobrovolníky tenkrát oblékli do arktických obleků a poslali je na mráz. Z měření skutečně zjistili, že zhruba polovina tepla z těl pokusných osob utíkala hlavou. Jen si to jaksi zapomněli spojit s tím, že hlava byla jedinou nechráněnou částí jejich těla.
Ve skutečnosti hlava a kůže na ní statisticky propouští úplně stejné množství živočišného tepla jako jiné části těla. A když si zapomenete kulicha, má to zhruba stejný efekt, jako byste si nevzali v třeskutých mrazech na ruce rukavice.
4) … Velká čínská zeď je viditelná z vesmíru pouhým okem.
Poprvé tuto myšlenku vyslovil britský archivář William Stukeley. Na hodnotě této informaci, kterou sdělil v dopise jednomu svému známému, dost ubírá fakt, že se tak stalo v roce 1754, kdy se, jak známo, do vesmíru ještě nelétalo.
To, že se za určitých okolností slavná Velká čínská zeď z rakety či z orbitální stanice vidět dá, potvrdil americký astronaut čínského původu Leroy Chiao. Ten si velkolepou stavbu dokonce i vyfotil.
Nechcete si radši vycvaknout měděný důl?
Přiznal ovšem, že člověk musí mít kliku na počasí. A taky musí přesně vědět, kde vlastně hledat. Jeho kolegové kosmonauti v té souvislosti připomínají, že jsou daleko lépe vidět jiné věci. Třeba obří povrchové doly.
Zvláště pak slavný měděný důl v Salt Lake City v USA, který je hluboký 1,2 kilometru a má průměr zhruba 4 kilometry. Nebo 3 000 kilometrů dlouhá a několik set metrů široká státní hranice mezi Indií a Pákistánem.
Ta je totiž v noci kompletně osvětlená, aby zabránila řádění pašeráků na obou stranách hranice.
5) … odkysličená krev je modrá
Tak jak je to s tou modrou krví? Šlechtici se zapřísahají, že oni ji nemají. A co my všichni ostatní? Vždyť nás přece učili, že odkysličená krev je modrá. Jaká je správná odpověď? Není. Jak k tomu ale příznivce této teorie došli?
S největší pravděpodobností si jen dlouho prohlíželi nákresy lidských těl při hodinách biologie.
Pusťte krabovi žilou!
Naše žíly jsou na nich odjakživa znázorněny modrou barvou. A když se podíváte na své ruce, musíte dát jejich autorům zapravdu. Jenže krev, okysličená i odkysličená, je díky hemoglobinu vždycky jen červená. Ta okysličená je světlejší, odkysličená tmavší.
Ale příroda je mocná čarodějka a modrou krev si nakonec opravdu prosadila. Nikoli u lidí, ale u některých mořských tvorů, jako jsou krabi nebo sépie.
6) … Kolumbus měl strach, že na konci světa přepadne přes okraj do pekla
Naši učitelé hlásali oblíbenou teorii, že Kolumbus tušil, že Země je kulatá, a musel učence, církev a španělské vládce přesvědčovat o tom, že mu žádné nebezpečí nehrozí.
Daleko největší úspěch u žáků však měla teorie, že se Kolumbus do poslední chvíle děsil toho, co se stane, až dopluje na konec naší planety. Prý byl přesvědčen o tom, že pak spadne rovnou do pekla.
Už Aristoteles věděl, že je kulatá.
Připusťme, že námořní velitelé bývali studovaní muži, kteří měli přehled. A tudíž i Kolumbus věděl, že už v 5. století př. n. l. vědci věřili, že Země je kulatá. Slavný Aristoteles (384–322 př. n.
l.) tuto teorii prosazoval s tím, že při zatmění Měsíce vrhá Země kruhový stín. Řecký matematik, astrolog, astronom a geograf Klaudios Ptolemaios vycházel z kulatosti Země při tvorbě svých slavných map.
A dokonce přitom předpokládal, že se na druhé straně planety setkáme s protinožci. Dva tisíce let předtím, než se Kryštof Kolumbus (1451–1506) chystal vyplout na druhou stranu světa.
7) … na jazyku cítíme čtyři chutě
Listuji starým sešitem z biologie a mám to tady černé na bílém. Náš jazyk se dá rozdělit na čtyři části podle typu chutě, kterou vnímá. Na špičce je sladké teritorium, uprostřed se dělí na slanou a kyselou, a u kořene jazyka si nejlépe vychutnáme chuť hořkou. Aspoň tak to v roce 1942 stanovil americký psycholog Edwin Garrigues Boring.
Rýže i mouka chutnají škrobově
Vědkyně Juyun Lim z Oregon State University navíc představila odborné veřejnosti i chuť číslo 6. Ujalo se pro ni označení „škrobová“. Spolu s kolegy provedla výzkum na 22 osobách, jimž nechala ochutnávat jídla s různým obsahem sacharidů.
Pokusné osoby pak uvedly, že jídla chutnala „škrobově“. Asiaté přitom danou chuť přirovnávali k té, co má rýže, Američané hovořili o chuti mouky. A už se mluví o tom, že jazyk dokáže rozeznat i chuť tuků, krve či vápníku. Kdepak 4x a dost!
8) … když sáhnete na ptáče, jeho matka ho odvrhne
Taky věříte tomu, že lidský dotek je pro malého opeřence totéž, co rozsudek smrti? Nám to aspoň obvykle ve škole říkali. Jedná se ale o mýtus. A nejenom proto, že ptáci nemají tak dobrý čich jako savci. To, že jste se dotkli jejich potomka, ptačí mámy ani nezaznamenají.
Možná vypadlo, když rodiče nebyli doma
Teď přes zimu mají, alespoň co se ptáků týče, v záchranných stanicích zatím klid. Jenže uběhne pár měsíců a budou mít zase plno. Při prvních jarních vycházkách často mladí ekologové narazí na malinkého opeřence. A máma široko daleko nikde.
Ochránci zvířat však tvrdí, že to není důvod k neodbornému zásahu. Je docela možné, že ptáče jen vypadlo z hnízda v době, kdy rodiče nebyli doma. A kdybyste přišli za hodinku, už budou mít juniora zpět v hnízdečku.
9) … sklo je tekuté
Je to stejně složitá záhada jako věčná otázka, co bylo dřív: vejce, nebo slepice? Takže ano, když je sklo žhavé, je tekuté, jenom teče pomaleji než voda z kohoutku. Ostatně naši vyhlášení skláři by mohli vyprávět.
Jenže pak ztuhne a z tekutiny připomínající rozpálený olej se stane třeba tabulka skla chladná jako led. Chce ještě někdo tvrdit, že tahle věcička, kterou v okamžiku roztříštíte na stovky střepů, je tekutina?
Sejdeme se za milion let
Chce. Moderní věda prokázala, že nelze jednoduše prokázat, že sklo v podobě tabule má pevnou strukturu.
Dokonce, kdybyste toto sklo natáčeli s velikým rozlišením po dobu několika milionů let, a potom byste si onen záznam obrovskou rychlostí přetáčeli, zjistili byste, že sklo v tabulce stále teče. Přesto se ale nedá mluvit o tom, že jde o tekutinu.
Tak se v tom vyznejte. Je, nebo není tekutina? Za milion let si to řekneme.
10) … chameleon barevně splývá s okolím, aby se chránil
Faktem je, že tento na první pohled nenápadný (a často neviditelný) ještěr se dokáže čas od času extrémně rychle přebarvit. Ale rozhodně to není proto, že by chtěl splynout s okolím, aby ho náhodou někdo nesežral.
Dneska jsme se vyspali dorůžova
Ve skutečnosti mění chameleoni barvu v důsledku tělesných a emocionálních změn. Řešeno jednoduše, to, jak chameleon právě vypadá, záleží na tom, jak se vyspal, jak se momentálně cítí a jak je na tom se svým partnerským životem.
Má-li dobrou náladu a něco ho naštve, dokáže kompletně změnit barvu během tří vteřin.
