Vojsko se shromáždí pod praporem kalicha. Symbolizuje tím svůj požadavek na přijímání podobojí. Věřící podle nich mají přijímat jak tělo Kristovo v podobě oplatky, tak i jeho krev. Tu ztvárňuje mešní víno, jež se pije z poháru.
Jenže na počátku 15. století smějí prostí lidé přijímat jenom tělo, krev je vyhrazená kněžím. Kalich připomíná rovnost mezi duchovními i jejich ovečkami, mezi bohatými a chudými.
Obvykle se husitský symbol zobrazuje v červené barvě na černém pozadí. Dějepisci se na původní barvě husitských praporů nemohou shodnout. Po prostudování starých kronik si ale myslí, že kalich byl zlatý, červený či bílý.
Zničili většinu klášterů
Rozzuřené husitské vojsko vtrhne v dubnu 1421 do kláštera v Podlažicích u Chrudimi. Neohlíží se napravo ani nalevo a ničí na co přijde.
Dokonce i upálí 24 mnichů. Po roce 1420 skutečně dochází v husitských Čechách k vlně obrazoborectví. Odpor proti fanatickému uctívání náboženských předmětů jako obrazů a soch kněžími přeroste v jejich ničení. Při přepadávání kostelů a klášterů dojde k poničení mnoha gotických památek. „Podle katolicky orientovaných historiků podlehlo na teritoriu českých zemí během husitské revoluce zkáze 170 klášterů, což by se rovnalo 77 % všech konventů,“ píše současný historik Petr Čornej. Tehdy na našem území existovalo podle dějepisce Františka Šmahela 219 klášterů, takže jich nakonec husité zničili celých 80 %.
Před jejich hlasy nepřátelé utíkají
Okolím Domažlic se roku 1431 rozléhá zpěv chorálu „Ktož jsu boží bojovníci“, husitské hymny. Křižáčtí žoldnéři se pak údajně rychle dávají v panice na ústup.
Zažene je prý samotný zpěv, alespoň tak to vypráví pověsti o bitvě u Domažlic konané 14. srpna 1431. Historici se ale domnívají, že vše proběhlo trochu jinak. Když křižácký velitel uslyšel zpěv, dal vojsku příkaz se stáhnout, aby ho husité neuviděli předčasně.
Kvůli velitelovu nečekanému příkazu ale došlo k panice. Nepřipravení vojáci začali utíkat. Z toho vznikají domněnky, že pouhý zpěv husitských písní donutil nepřítele se vzdát. Husité si ale byli síly sborového zpěvu dobře vědomi a využívali ji v bitvách. Kromě Husa skládá písně i Jan Čapek ze Sán († po roce 1445).
Pevnost pro boj na 300 metrů
Bojovníci sráží k sobě dřevěné vozy s korbou ve tvaru bedny. Mezi jejich kola zavěšují prkna. Ta jsou vybavená buď střílnami, nebo pozorovacími otvory.
Prkno pod vozem zabrání podlezení ze strany nepřítele a zároveň chrání bojovníky, aby je někdo nezasáhl spodem. Na vozech se převážejí i polní děla. Osádky jsou jinak vybavené okovanými cepy, kušemi, ručnicemi, meči. Vojsko má hradbu připravenou.
Nepřítel staví tu svoji na dostřel od svého soka, tedy do 300 metrů. Jakmile se oba tábory usadí na hradbách, začne palba kamenných koulí. Větší štěstí má obvykle ten, kdo vlastní děla s delším dostřelem nebo střílí z vrchu dolů.
A samozřejmě roli hraje i to, čí vozy víc vydrží nebo jak rychle zvládne vyměnit poškozené. „Vozy byly k sobě postaveny nepochybně tak, aby bylo možno rychle a co nejvíce skrytě zapřáhnout potahy, bylo-li toho třeba,“ popisuje historik Jan Durdík (*1923). Dělostřelecký souboj probíhá i na začátku bitvy u Lipan 30. května 1434.
Spousta obdivovatelek
Jan Hus (kolem 1370–1415) káže, že žena a muž jsou si před Bohem rovni. Svým charismatem si získává obdivovatelky, které se později stávají horlivými stoupenkyněmi husitských myšlenek. Obrovské nadšení žen budí kazatel Jan Želivský (1380–1422) v době, kdy působí jako kazatel v pražském chrámu Panny Marie Sněžné. Příslušnice něžného pohlaví prý omdlévají, když se ho mohou dotknout. Husitské ženy se účastní opevňovacích prací, uznávají stejný Žižkův vojenský řád jako muži. Navíc vynikají znalostmi Svatého Písma.
Drobná prostě oblečená žena tiše čte biblický Nový zákon. Pak knihu odloží a přemýšlí o textu. Nejenom, že některé husitské ženy umějí číst, ale překlady Bible pečlivě studují.
To se ovšem setkává s odporem církve. „Každá česká vesnická žena zná bibli lépe než italský kněz,“ zuří Eneáš Silvius Piccolomini (1405–1462), budoucí papež Pius II.
