„Za podivných okolností tu mizí děti,“ šeptají si lidé z okolí západofrancouzského Machecoulu v 30. letech 15. století.
Někteří možná už tuší, že za vším stojí zločin, ale nikdo z nich se neodváží nic říct, přestože se v některých případech jedná i o jejich potomky. Všichni mají strach z barona de Rais. Kdo ví, co za tlustými zdmi svého hradu vlastně páchá…
Teprve při šetření 15. září 1440 nad Gillesem de Montmorency-Lavalem, baronem de Rais (1404–1440), konečně spadne klec. Je zatčen, a to vlastně náhodou.
Na jeho majetek si totiž brousí zuby bretaňský vévoda Jan VI. (1389–1442). Už dříve od barona, který zoufale potřebuje peníze, skupuje, co se dá. Teď ale vymyslí plán, jak se de Raisových statků zmocnit, aniž by za ně musel platit.
Zatáhne ho do sporu s duchovním a zatčení na sebe nenechá dlouho čekat. Církev si přece nenechá líbit, aby někdo urážel jednoho z jejích mocných mužů. Dojde dokonce k prohlídce jeho domu.
Z toho, co zde návštěvníci uvidí, ale ztuhne krev v žilách i těm skutečně nejotrlejším.
Přizná se až pod výhrůžkami
Ve sklepení hradu Machecoulu narazí na ohořelé lidské kosti. Podle jejich malé velikosti nikdo nepochybuje o tom, že jde o dětské kosti. Je jich tu spousta. O kus dál zase hromada popela. Jinde leží zakrvácené dětské šaty.
Všichni pochopí, že tady došlo k vraždě, a to nejedné. Vraždění malých nevinných dětí, převážně chlapců, tady zřejmě probíhalo jako na běžícím pásu. Lidem z okolí je rázem jasné, kde skončili jejich pohřešovaní potomci. De Rais je okamžitě obviněn ze zločinů.
Jenže když na něj uhodí vyšetřovatelé během církevního procesu v Nantes, zavile odmítá jakoukoli vinu. Ovšem církev má jednu zbraň. Pohrozí mu vypovězením ze svých řad. To je pro hluboce věřícího de Raise něco nepředstavitelného. Proto promluví. I se všemi detaily.
S krádežemi chlapců se netají
„Naše děti kradou zlí démoni,“ myslí si lidé z okolí de Raisova sídla. Čas od času zmizí dítě, obvykle hezký modrooký chlapec. Dvě a dvě dohromady si zdejší obyvatelé dávají až ve chvíli, kdy zjistí, jak baron cestuje z jednoho svého hradu na druhý.
Jeho cesty se totiž vždy podezřele kryjí se zmizením dalšího dítěte. Jakmile se někde objeví, všichni mohou vzít jed na to, že některá z místních poddanských rodin brzy přijde o svého potomka. Pojmou podezření hraničící až s jistotou. Jenže mlčí.
Bojí se proti mocnému šlechtici cokoli říci. A tak tajemství zůstává dlouho skryto. „Kradl jsem malé chlapce,“ přiznává nakonec při církevních výsleších skutečně Gilles. Ovšem s detaily svých zlodějských úmyslů se nijak netají.
Dítě oblékne do nejlepších šatů
Většinou prostě požádá o půjčení chlapce, který se ale zpátky ke své rodině už nikdy nevrátí. Přesně tak dopadne i 12letý Jeudon, syn machecoulského kožešníka Guillauma Hilaireta.
Chlapec Jeudon s Gillesem důvěřivě odchází na jeho hrad. Ze začátku to pro něj skutečně nevypadá zle. „Chlapec byl hýčkán a oblečen do nejlepších šatů, jaké kdy poznal.
Večer začal velkou hostinou a nadměrným pitím, zejména hippocras (svařené víno s kořením a skořicí – pozn. redakce), které splnilo úlohu podpůrného prostředku.
Pak byl hoch převezen do horní místnosti, kde Gilles přijímal jenom okruh svých blízkých lidí,“ líčí francouzský historik Jean Benedetti, co se dělo poté, kdy si baron de Rais odvedl Jeudona do svých komnat.
Jde o vůbec první zdokumentovaný případ, kdy Gilles prokazatelně zabije dítě. K prvním vraždám dochází přibližně od jara 1432 do jara 1433.
Kluky věší na hák
Étienne Corrillaut (?–1440), Gillesův sluha známý jako Poitou, při procesu vypovídá: „Můj pán věšel své oběti pomocí lan na hák, aby jejich pláč nepronikl ven.
Pak onanoval na břicho nebo stehna dítěte.“ Přesně takový osud čeká i Jeudona. Baron se skutečně na chlapci ukájí a chystá se k análnímu styku. Všechno si bere násilím. Je mu úplně jedno, že dítě trpí krutou bolestí.
Vyděšeného chlapce pak utěšuje, že si s ním vlastně jenom hraje. Aby zneuctěný nemohl nikomu prozradit, co se mu přihodilo, zbývá jediné – zbavit se ho. Na to má baron už promyšlený postup.
Své oběti vraždí buď on sám, nebo si bere na pomoc bratrance Gillese de Sillé, případně dalšího sluhu jménem Henriet (?–1440).
Sedá si do teplé krvavé rány
Jeudonovi prořízne hrdlo krátkým silným dvousečným mečem zvaným braquemard. Pak se chystá k análnímu styku.
„Pohrdal pohlavními orgány oběti, nekonečně větší potěšení mu způsobovalo jiné použití přirozeného otvoru než obvyklým způsobem,“ popisuje jeho otřesné praktiky Poitou.
„Když byly děti mrtvé, políbil je, a ty, kteří měli nejhezčí končetiny, držel a obdivoval je. Jejich těla rozřízl a potěšeně se koukal na jejich vnitřní orgány,“ pokračuje sluha ve vyprávění. A jeho slova potvrzuje i sám baron:
„Trhal jsem ještě bijící srdce chlapců, rozpáral jim břicho, očichal je a sedl si do teplé rány,“ líčí bez nejmenší lítosti a studu před tribunálem své ohavné činy.
Svědčí rodiče pohřešovaných dětí
„Měl radost, když viděl, jak umírají a smál se,“ dodává Poitou. Následné pálení mrtvých těl má na starosti on společně s druhým sluhou Henrietem. K likvidaci dochází v krbu.
Šaty se ničí kousek po kousku, aby zápachem spáleného nebudily příliš velkou pozornost.
Poslední zaznamenanou obětí je syn Éonneta de Villeblancheho, zavražděný a spálený v srpnu roku 1440. Pouhý měsíc poté už je proti Gillesovi vzneseno obvinění z vražd, sodomie a kacířství.
Použijí proti němu i jeho kontakty s alchymisty a jinými šarlatány, které volá na pomoc, když shání peníze. Najednou se také najde spousta lidí ochotných proti obviněnému svědčit. Většinou jde o rodiče, kteří jeho rukou přišli o své děti.
Znásilnil až 200 obětí
Když se 21. října 1440 ke všemu přiznává a někteří komplicové barvitě popíšou průběh vražd, jsou z toho i soudci tak šokovaní, že nařídí ta nejkrutější líčení v záznamech vynechat. I tak je důkazů o jeho vině víc než dost.
Dodnes není známo, kolik obětí Gilles de Rais krutým způsobem utýral. Počty se pohybují od 80 do 200, přičemž pravděpodobnější je vyšší číslo. Některé odhady mluví o dokonce až 600 obětech.
Šlo o děti ve věku 6 až 18 let s převahou chlapců, ovšem vyskytovaly se mezi nimi i dívky. 23. října 1440 si vyslechnou rozsudek smrti sluhové Poitou a Henriet, o dva dny později sám Gilles. Oběšen je 26. října 1440 dopoledne společně se svými sluhy. Jejich mrtvá těla stráví plameny, baron je řádně pohřben.
