„Ještě dokončit písmeno,“ šeptá si mnich v klášterním skriptoriu, když namáčí brk do červeného inkoustu. Už brzy padne soumrak a bude muset práci ukončit.
Po letech strávených v písařské dílně je pořád unavený, jeho pokožka na obličeji má divně našedlou barvu, občas dokonce trpí poruchami zraku. „Co se to se mnou děje?“ mumlá si pro sebe. Netuší, jak moc si kvůli své práci zahrává se zdravím…
Kněz jde s univerzitním studentem dlouhými chodbami klášterní knihovny.
Zastaví se u jednoho regálu a vytáhne knihu v těžké kožené vazbě zdobené kováním.
Její desky spojuje zámeček, aby se k jejím slovům nedostal nikdo nepovolaný. Opatrně knihu odnese k zešikmenému stolku ve skriptoriu. Sáhne do kapsy pláště pro malý klíček a se cvaknutím zámeček otevře. Teprve teď se může student začíst do stránek přírodovědného spisu.
Gotické knihy se opatřují nákladným kováním a na některých z nich se dokonce vyskytuje zámek. Církev chce totiž mít spisy pod kontrolou. Mistrovským dílem se před vynálezem knihtisku stává i samotný přepis a výzdoba knih.
Jde o náročnou práci, při které jsou mniši ve skriptoriích ohroženi na zdraví. Červený pigment inkoustů se totiž skládá ze suříku (olověná sůl) nebo sloučenin rtuti a způsobuje tak otravu.
V Byzantské říši se červená barva dokonce nesměla používat, ovšem ne kvůli jedovatému působení. Purpurovou barvou směl psát jenom císař, ostatním za to hrozila smrt.
Lomený oblouk: Vzniká plamenům navzdory
Plameny šlehají do výšky. Píše se rok 1134 a dvě západní věže katedrály ve francouzském Chartres asi 90 km jihozápadně od Paříže zachvátil požár. Naštěstí už nedlouho poté, co dohoří poslední uhlíky se opět začíná stavět. Probíhá oprava západního průčelí.
Kameníci tu zkoušejí první prvky, které se stanou typické pro gotickou architekturu, například lomený oblouk. Jenže jejich snaha je marná. Pouhých 60 let po prvním požáru katedrálu znovu olizují plameny.
Ani teď ale nikdo na nic nečeká a už krátce po požáru začnou v roce 1194 práce na obnově svatostánku. Tentokrát už je plný lomených oblouků a stává se vzorem gotických staveb.
„Je celá z kamene, má nádhernou a pevnou klenbu, která jistě přečká až do dnů Posledního soudu,“ vzdává stavbě hold francouzský kronikář Guillaume le Breton (asi 1165–asi 1225).
Podle legendy je prý na 200 sochách a 172 vitrážích zapsáno celé Písmo svaté. Vysvěcení katedrály proběhne 24. října 1260 a obřadu se zúčastní i francouzský král Ludvík IX. (1214–1270).
Opatství v Saint Denis: Oltář zalije světlo
„Propojíme kostel s opatstvím,“ rozhodne někdy kolem roku 1137 Suger (1081–1155), opat ve francouzském Saint Denis.
Patří mezi důvěrníky hned dvou francouzských králů, a sice Ludvíka VI. (1081–1137) a Ludvíka VII. (1120/1121–1180). Zdejší opatství je zároveň panovníkovou rezidencí, a proto je význam přestavby skutečně obrovský.
Nejdříve se stavitelé vrhnou na západní stranu. Původně jednoduchý vstup se tak mění v trojitý a připomíná vítězný oblouk císaře Konstantina I. (272/285–337) v Římě. A co teprve, když nad vchod umístí velké kruhové okno?
Najednou je zde mnohem více vidět. Spousta světla je jedním z typických znaků uměleckého slohu, který se právě rodí. Jakmile dělníci dokončí v roce 1140 práce na západní straně opatství, hned se pouští do východní strany.
I tady chce Suger co nejvzdušnější prostor a zbrusu nová žebrová klenba a velká okna to umožní. Je-li v létě jasná modrá obloha, kněžiště kostela doslova zalévají sluneční paprsky. Na svět právě přišla první gotická stavba.
Deskové obrazy: Mistrovská díla bez podpisu
„Není hradu ani kaple jinde ve světě tak drahocenného jako kaple sv.
Kříže na Karlštejně,“ píše Beneš Krabice z Veitmile (†1375), kronikář doby Karla IV. Zdůrazňuje nejenom to, že jde o schránku pro české korunovační klenoty, kterou střeží celkem 130 deskových maleb (jedna se nezachovala).
Sotva se někde najde tolik gotických malířských skvostů na jednom místě. Jejich autorem se stává Mistr Theodorik (před 1328–před 1381), Karlův dvorní malíř. Je ale štěstí, že se podařilo odhalit jeho totožnost.
Velká část gotických mistrů, která se specializuje hlavně na deskové malby, portréty nebo fresky s biblickými výjevy, se totiž pod sví velkolepá díla nepodepsala.
„Tvořím své dílo pro větší slávu boží, nikoli pro slávu svoji,“ tak by zněla jejich odpověď na otázku, proč ponechali své dílo jako anonym.
Jména mnoha z nich kvůli tomu ani neznáme… Podobné to bylo i u soch, kde se nejoblíbenějším námětem stala madona s dítětem nebo pieta, Panna Marie s Kristovým tělem sejmutým z kříže.
