Tkalci z pruského Slezska se v červnu 1844 vzbouří, protože jejich mzdy jim nevystačí ani na skromné živobytí. Pruské vojsko jejich povstání ale krvavě zmasakruje.

Jenže nespokojenost dělníků s životními a pracovními podmínkami se jako lavina valí celým Německem.

V polovině 19. století klesá životní úroveň části obyvatelstva. Pomáhá k tomu i rychlý rozvoj průmyslu, při kterém vzniká vrstva chudých dělníků. Život tkalců v pruském Slezsku v červnu 1844 je otřesný. Když se ale vzbouří, pruská vojska protesty potlačí.

Jejich sociální situace je ovšem neúnosná. Mezi podnikateli se šíří dva proudy názorů, jak situaci vyřešit. První volá po znovuzavedení cechů, které by chránily své členy. Druhý se pouští do vytváření jakési sociální monarchie, kde má dělníkům pomáhat stát.

Ochrání cechy řemeslníky?

Roku 1849 zasedá v pruském sněmu i budoucí německý kancléř Otto von Bismarck (1815–1898).

 „Jako pruský velvyslanec v Paříži dostal roku 1862 možnost zblízka se podívat, jaký systém státního zabezpečení a státní kontroly průmyslových dělníků má francouzský císař,“ popisuje současný anglický autor Gaston V. Rimlinger (*1926). Po těchto zkušenostech se Bismarck přikloní ke státní podpoře.

Nastává čas pro sociální reformy

Hodně ho ovlivní i jeho poradce Hermann Wagener (1815–1889), který od roku 1851 vášnivě vyznává myšlenku „sociální monarchie“. Navrhuje mu hlavní body změn, mezi které patří zavedení minimální denní mzdy a vytvoření stavovských organizací.

Ty mají zastupovat celé odvětví, čímž umožní uzavřít kolektivní smlouvu mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Bismarckovi se Wagnerovy návrhy líbí, začne je ale řešit až v roce 1871, kdy se stává kancléřem.

Sociální problémy tehdy vyostřuje i hospodářská krize, která odstartuje v roce 1873. Začátkem 80. let 19. století už situace nazrává k radikálnímu kroku.

Do důchodu v 70 letech

Ve svém prohlášení z 15. února 1881 kancléř Bismarck píše, že nelze jenom potlačovat socialistické výstřelky, je třeba také zlepšovat situaci dělníků. Následuje parlamentní jednání a následné schválení zákona o nemocenském pojištění.

Předpis začíná platit roku 1883. Polovinu částky pojištění hradí zaměstnavatel, polovinu zaměstnanec. O rok později vstupuje v platnost i zákon o úrazovém pojištění, které zahrnuje výdaje na léčení.

V době pracovní neschopnosti dostává zaměstnanec dvě třetiny platu. Roku 1889 následuje poslední zákon o starobním a invalidním pojištění.

Dělníci získávají po dovršení 70 let nárok na starobní důchod (průměrná délka života se na konci 19. století pohybovala kolem 55 let – pozn. red.).