Ghetto je část města, kde musí žít, většinou nedobrovolně, náboženská, rasová nebo národnostní menšina obyvatel. Bohaté historické zkušenosti mají s takovým životem Židé. Už od středověku jsou totiž v každou chvíli nuceni v nějakém žít. Mezi ty nejslavnější patří i pražský Josefov založený v roce 1096.

Kusé informace o židovské komunitě v Praze pocházejí z konce prvního tisíciletí a zmínky o židovské čtvrti se poprvé objeví už v Kosmově kronice.

Začíná podle ní vznikat po pogromu v roce 1096, kdy je tisícovce Židů povoleno zůstat, ale zbylé přibližně 4000 jsou vyhnány. Navíc se po vyhlášení první křižácké výpravy přežene Evropou vlna dalších protižidovských pogromů.

Není divu, že se židovská čtvrť začne uzavírat do sebe a nakonec se, s povolením krále Vladislava II. (1110–1174) opevní a od zbytku města oddělí zdí.

Od pogromů k vyhnání

Židé se sem stahují i ve 13. století, kdy jim křesťanská církev během řady koncilů notně utáhne šrouby. Vrší daně a poplatky, zakazuje mnohé profese, a přikazuje nošení identifikačního znamení na šatech.

Ani zdi však nestačí, když protižidovské nálady čas od času přerůstají v krvavé pogromy. Mnoho obyvatel čtvrti je pobito například o Velikonocích 1389 nebo za husitského povstání v roce 1422. Situace není lepší ani o století později.

V roce 1541 jde dokonce tak daleko, že je Ferdinand I. (1503–1564) vykáže ze země po stížnostech pražských obchodníků, že je připravují o výdělky, protože lidé u nich nakupují levněji.

Židům se sice daří termín odchodu oddalovat a za Ferdinadova nástupce Maxmiliána II. (1527–1576) dokonce zrušit, většina jich však mezitím odešla.

Rudolf, Golem a prosperita

Ve druhé polovině 16. století i do českých zemí dorazí osvícená renesance. Na trůn usedá Rudolf II. (1552–1612) a po letech nejistoty nastává období rozvoje a prosperity ghetta.

Pod „velením“ vlivného bankéře a primase Mordechaje Meisla (1528-1601) se staví a přikupují nové domy, synagogy, radnice i nemocnice.

V ghettu působí řada známých učenců, jako Jehuda ben Becalel (?–1609) alias rabbi Löw, který tu údajně v roce 1580 stvoří svého tajemného Golema.

Po porážce českých stavů se ghetto rozšiřuje o desítky domů po exulantech, které skupují bohatí Židé v čele s Jakubem Baševim z Treuenburka (1580–1634), prvním Židem povýšeným do šlechtického stavu.

Po třicetileté válce je dokonce zrušen zákaz usídlování Židů mimo ghetto. Roku 1670 se pražské ghetto po přílivu Židů vyhnaných z Vídně a prchajících před tureckou hrozbou, stává s 11 000 obyvateli nejlidnatější židovskou čtvrtí Evropy.

Epidemie, požár a další vyhnání

Jenže potom, v roce 1680, přelidněné ghetto zdecimuje morová epidemie a v roce 1689 požár údajně založený žhářem. Jen v židovské čtvrti vyhoří přes 300 domů a zahynou stovky lidí. Obnova ghetta trvá téměř 15 let. Situace se však opakuje.

Stížnosti a rostoucí zloba vede k tomu, že Karel VI. (1685–1740) v roce 1726 Židům opět přistřihne křídla. Omezí sňatky, povolí zakládat rodiny pouze prvorozeným synům, stanoví místa, kde musejí žít.

V roce 1744 pak Marie Terezie (1717–1780) podepisuje výnos o jejich vypovězení ze země, co však, „Jako pokaždé, vedl k dramatickému hospodářskému poklesu, takže byl o pár let později opět nenápadně zrušen,“ říká historik Josef Kolář.

Židé se vrací, opravují do posledního hřebíku vyrabované domy a sotva jsou hotovi, zničí je v roce 1754 další obrovský požár.

Srovnáno se zemí

Úleva přichází až s osvíceným Josefem II. (1741–1790), který ruší všechny restrikce a zrovnoprávní Židy s ostatními. Nemusí už nosit potupná znamení a žít za hranicemi ghetta.

Jako první se z něj odstěhují ti bohatí a nakonec zůstanou jen ti nejchudší, které doplní chudina z ostatních částí města. Oficiálně je ghetto zrušeno v roce 1848 a na počest vladaře přejmenováno na Josefov.

Hustě zastavěná čtvrť plná chátrajících domů a úzkých spletitých uliček, průchodů a dvorků, které jsou do posledního místečka zastavěny různými přístavky. Dnes už byste je však hledali marně.

V roce 1885 je rozhodnuto o asanaci, při níž je téměř celá čtvrť srovnána se zemí. Oficiálně kvůli katastrofální hygienické situaci, ale možná spíš pro zisk lukrativních pozemků v centru Prahy.

Každopádně v roce 1913 už z původního židovského ghetta nezůstane, až na pár významných výjimek, kámen na kameni.