Už v době vzniku Attického námořního spolku v letech 478/477 př. n. l. vybublává na povrch příčina pozdějšího konfliktu. „Vybudujme kolem našeho města hradby. Staneme se tak nejvýznamnější pevností v zemi,“ vyzývá Atéňany vůdce Themistoklés.
Jakmile se ale všichni vrhnou do práce a zprávy o budování opevnění se rozletí po okolí, obyvatelé měst Aigina, Megara a Sparta začnou protestovat. Cítí ohrožení. „Okamžitě zastavte práce,“ požadují Sparťané a Themistoklés (524–459 př.
n. l.) odjíždí na jednání s nimi. Situaci se mu daří uklidnit, protože mezitím už jsou plánovaná opevnění stejně hotová, ale rozdílné zájmy obou měst se stanou časovanou bombou.
Slibují si ochranu
V Malé Asii u v letech 499–494 př. n. l. povstanou iónská města Milétos, Kolofón a další (Iónové odvozují svůj původ od Atéňanů). Vyženou perská místodržící, ale dobře vědí, že postavit se Peršanům sami nedokážou. Žádají proto o pomoc řecká města.
Sparťané navrhují plán přesídlit iónské Řeky zpátky do své země a chtějí k tomu využít Théby, které se staví k Peršanům vstřícně. „Nesouhlasíme s vaším plánem,“ vzkáže ale Sparťanům Themistoklés, který tuší, že jejich cílem je vytvořit ohnisko budoucích sporů, protože znají nepřátelský vztah Atén k Thébám.
Uražení Sparťané se po odmítnutí stáhnou a tíha rozhodnutí spočívá na Aténách. Ty proto s iónskými městy uzavírají Attický námořní spolek, kde si města slibují věrnost a vzájemnou ochranu proti perským bojovníkům.
Spolek proti nepříteli
Do společné válečné flotily musí každý dodat lodě, kdo nemůže, platí finanční náhradu do spolkové pokladny. Tou se stává Apollónův chrám na ostrově Delos. Zdejší banku řídí skupina aténských úředníků.
Příspěvky iónských měst mají být stejné, jaké předtím odváděli Peršanům, pohybují se od 410 do 1300 talentů (1 talent odpovídá 6 tisícům drachem, za drachmu se tehdy dá koupit ovce).
Cílem spolku je vyhnání Peršanů z Thrákie (dnešní Balkán) a zabezpečení Helespontu a Bosporu, úžin, oddělujících evropskou a asijskou pevninu.
Platit se nikomu nechce
Členové spolku si mají být formálně rovni a bez ohledu na to, kolik odevzdají do pokladny, získávají rovné hlasovací právo. Vůdčí postavení Atén se ale stejně nedá přehlédnout. Aténskému politikovi Periklovi (500–429 př. n. l.) se v letech 449/448 př. n.
l. podaří prostřednictvím diplomata Kalliase uzavřít s Persií mír. Teď ale ztrácí attický spolek jakýkoli smysl.
A města, kterým se nelíbí podřízenost Aténám a placení dávek, toho okamžitě využijí. „Zastavujeme platby do spolkové pokladny,“ oznamují sídla Lokris, Fókis a Megara. Boiótie se dokonce odtrhne, Megara se připojuje ke Spartě.
Město ušetří zkázy
Periklés se vzteká a vydává zákon proti Megaře, který obyvatelům města zakazuje vstoupit na půdu členů attického spolku a používat jeho přístavy. Megařané učiní jediný logický krok, požádají o pomoc svého spartského spojence.
V roce 431 př. n. l. tak začíná peloponéská válka mezi Aténami a Spartou. Atéňanům končí jejich sladký život a musí do boje. Ve 27 let trvajícím konfliktu, přerušeném několika příměřími, nakonec vítězí v bitvě u Aegospotami roku 404 př. n. l.
Sparta a zlatá éra Atén končí. Sparťané se ale slitují a město nesrovnají se zemí.
„Podmínky (míru – pozn. red.) byly pouze stržení všech hradeb, navrácení veškerého ukořistěného majetku, odevzdání všech cizích území, uzavření paktu věrnosti Spartě, obsazení Akropole,“ vysvětluje požadavky vítěze německý autor Joachim Fernau (1909–1988).
