Císař Leopold I. se zaposlouchá do tónů skladby a nevnímá okolí. Sám hraje skvěle na cembalo, flétnu i další nástroje. Učí se hrát také u dvou varhaníků.
„Jeho sluch byl tak ostrý, že mezi padesáti hudebníky rozeznal toho, kdo zahrál falešný tón,“ tvrdí o něm jeho životopisec Gottlieb Eucharist Rinck.
Skládání hudby věnuje Leopold I. Habsburský (1640–1705) spoustu času. Mezi jeho díly nechybí mše, oratoria, rekviem a také hudební komedie.
Nejstarší pocházejí už z let 1655–1657. Císařův učitel hudby Wolfgang Ebner z nich sestaví sborník pod názvem Spartitura Compositorum. I odborníci se shodují na tom, že skladby klidně snesou srovnání s díly nejlepších barokních skladatelů.
Leopold dovede obratně zhudebnit nejenom italské texty podle dobové módy, ale k pobavení svého dvora i německá libreta psaná dialektem. V soupisu jeho tvorby najdeme přes 230 položek.
Svoji dvorní kapelu platí víc než velkoryse, sám kapelník dostává ročně 2000 zlatých, za což si klidně může koupit zemanský dvůr. Vídeňský dvůr je v Leopoldově době známý svou marnotratností.
Jedna nákladná operní inscenace stíhá druhou, za svůj život jich císař nechá uvést asi 400.
Bez brýlí nevidí nic
Mluví německy, latinsky, španělsky, italsky a francouzsky a četba je pro něj doslova vším. Nejraději by jenom ležel v knihách, už od mládí často čte při svíčkách. Má ale jednu nevýhodu – trpí silnou krátkozrakostí, takže se neobejde bez brýlí.
Jeho životopisec Rinck líčí že, „tak přivykl dalekohledu, že bez něj nedokázal rozpoznat ani blízké objekty“. Když ho dvorní knihovník Peter Lambeck (1628–1680) požádá, aby založil sbírku knih, starožitností a mincí, ochotně souhlasí.
Knihovna se zrodí v místech dnešního slavnostního sálu Rakouské národní knihovny. V době císařovy smrti má 10 000 svazků. Vzdělání mu hodně leží na srdci.
Podporuje vznik nových univerzit, které se za jeho vlády zrodí například v Olomouci, rakouském Innsbrucku nebo polské Vratislavi.
Na náměstí nechá vztyčit vlastní sochu
Všestranně podporuje umění, a nejenom to malířské. V roce 1692 s jeho souhlasem vzniká vídeňská Akademie výtvarných umění. Velké plány má i se samotným městem.
Rakouskou metropoli chce proměnit v nejatraktivnější město Evropy v barokním stylu, a proto se pouští do velkorysého budování. Nechává stavět nový zámek v Schönbrunnu a také další křídlo Hofburgu, kterému se později říká Leopoldinské.
V roce 1683 přikazuje vztyčit morový sloup ve Vídni na dnešním náměstí Graben (Příkopy). Je zasvěcen Nejsvětější trojici na památku toho, že město nezničila morová rána. Na sloupu přitom nechybí jeho socha, jak se ve zbroji modlí. Podle ní se potom rodí další pomníky na různých místech.