Z domova v činžáku na newyorském předměstí vyráží násilník na své mise. V okolí propukají nové a nové požáry. A umírají psi. Po čase vrah uvede, že mu v hlavě nezněl jejich štěkot, ale hlasy, kterým rozuměl. A jednomu takovému hlasu nakonec začal naslouchat.
Narození Davida Berkowitze se datuje do 1. června 1953. Kulisy pro jeho neutuchající novorozenecký křik tvoří mrakodrapy metropole New York ve stejnojmenném americkém státě. Skončí v péči náhradních rodičů.
Po smrti adoptivní matky, která zemře na rakovinu, žije jen s nevlastním otcem. Není to žádná idylka. Jakmile to jde, sbalí si David saky paky a odejde do armády.
Začnou hořet ohně
Získá zručnost v ovládání střelných zbraní. Když svlékne vojenský stejnokroj, zkouší se živit jako taxikář nebo strážný. Nepohrdne ani prací na stavbě. Prostě se protlouká, jak to jen jde. V polovině sedmdesátých let začne v New Yorku řádit neznámý žhář.
Zatímco muži zákona jsou v pohotovosti a pátrají po pachateli, na Berkowitze nepadne ani stín podezření. Vydělává si tou dobou na letišti J. F. Kennedyho. U žen moc velký úspěch nemá. Lidé ho považují spíš za podivína.
Kdo je ten chlap?
Je horká červencová noc roku 1976. Na jedné z newyorských ulic parkuje nenápadný vůz. Uvnitř sedí dvě dívky, 18letá Donna Lauriaová a o rok starší Jody Valentiová. Nacházejí se před bydlištěm první z nich ve čtvrti Bronx.
Loučí se. „Tak se uvidíme zítra,“ slibuje Donna a chystá se vystoupit. Už otvírá dveře. V ten okamžik se u vozu objeví neznámý muž. Chová se naprosto suverénně. „Kdo je tenhle chlap?“ prohodí zmateně Donna.
Jako exploze granátu
Berkowitz sleduje výrazy obou dívek. „Co to…“ vyjekne Jody. Další slova jí zmrznou na rtech. Spatří totiž, jak muž vytahuje z papírového sáčku revolver. Zaduní rána. Je ohlušující – jako exploze granátu. Není ale jediná. Následují další.
Projektily zasáhnou Donnu do ramene a krku. Síla výstřelů ji doslova vyhodí na ulici. Pootevřené dveře se rozletí a ona vypadne ven. Jody pronikne olovo do stehna. Trhá svalovou tkáň jako jemné hedvábí. Prudká vlna agonie oběť ochromí. Padá dopředu na volant.
Zmáčkne klakson. Ostré zatroubení je pro zabijáka signálem k ústupu. Ještě chvíli mačká naprázdno spoušť. Potom nechá krvácející dívky napospas osudu a mizí pryč.
.44 Caliber Killer
Jody přežije, Donna umírá. Po tomto mordu začnou přibývat další mrtví a zranění. Zabiják se toulá ulicemi města. Pod rouškou noci střílí často na zamilované páry v autech. Vzhledem k použité ráži dostane přezdívku .44 Caliber Killer.
Tuhle pozornost si náramně užívá. Aby ji ještě umocnil, vlastní rukou napíše dopis do redakce místních novin. Označuje se jako Samův syn. Část textu zní: „Jsem stále tady. Jako duch toulající se nocí. Žíznivý, hladový, bez času na odpočinek. Jen abych potěšil Sama.“
Démon mluví z labradora?
Muži zákona ho nakonec dopadnou i díky pokutě, kterou dostane kvůli parkování u hydrantu. Zjistí tak, že jeho auto se nacházelo v blízkosti jednoho z míst činu. Zadrží ho v srpnu 1977. Vyslýchající důstojníky maniak několikrát úplně odzbrojí.
Naprosto bizarní je jeho vysvětlení, proč si začal říkat Samův syn. „Můj soused Sam Carr má labradora. Ten ke mně promlouval a nutil mě ke všem těm vraždám,“ prohlásí totiž. Prostřednictvím šelmy mu prý udílel příkazy jakýsi pradávný démon. Krátce před svým zatčením psa postřelil.
Všechno si to vymyslel
Od soudu si odnese šest doživotních trestů za šest dokonaných vražd. Po nějaké době se s ním dostane do kontaktu specialista FBI Robert Ressler. Tehdy se ukáže, jak moc se maniakovi povedlo obalamutit všechny kolem.
Mluvícího psa i démona si ve skutečnosti vymyslel. Proč tedy vraždil? Z nenávisti k biologické matce, stejně jako z nenávisti k sobě samému a vlastním milostným selháním. Cílené a chladnokrevné likvidace žen jej přiváděly do extáze.
