Posledním Lucemburkem, který usedl na český trůn, byl druhý syn Karla IV. Zikmund. V českém povědomí je to postava negativní, je to přece liška ryšavá, která nechala upálit Mistra Jana Husa. Ono to je ovšem trochu jinak, než jak diktuje Jiráskovo pojetí dějin.

Zikmund v evropských dějinách zanechal mnohem hlubší stopu, než jeho starší bratr Václav, který podléhal alkoholu…

Zikmund pocházel z posledního Karlova manželství, jeho matkou byla Alžběta Pomořanská. Karel zemřel, když bylo malému Zikmundovi deset let. Záhy byl poslán na uherský dvůr a prostředí Uher na něj silně zapůsobilo.

Přesto jeho domovem zůstalo České království.

V devatenácti letech se pohledný mladý muž díky dynastickému sňatku s Marií Uherskou stal uherským králem. V té době na jižních hranicích vyvstala nová mocnost: Osmanská říše. Po celou dobu vlády na uherském trůně Zikmund odrážel osmanské nájezdy a zažil nejednu porážku.

Každopádně, rozpínavou říši alespoň načas zastavil. Musel se vypořádat i s vnitřní opozicí, v roce 1401 byl dokonce zajat a půl roku vězněn. Poslední vzbouřence zlikvidoval až v roce 1404. Nakonec na uherském trůně vydržel celé půlstoletí.

Vztahy s bratrem Václavem měl Zikmund komplikované. Ve chvíli, kdy byl Václav sesazen z říšského trůnu, obrátil se právě na Zikmunda s tím, že by mohl spravovat české země. Zikmund neváhal a začal obsazovat české hrady a tvrze.

To se Václavovi pranic nelíbilo, jenže, jak už bylo zmíněno, Zikmund jej zajal a nějaký čas věznil ve Vídni. V roce 1404 se ale oba bratři usmířili.

Po smrti Václavova římského protikrále Ruprechta III. je Zikmund 21. července 1411 s Václavovým souhlasem zvolen hlasy pěti kurfiřtů římským králem. V té době zastavil svému přívrženci Braniborsko, tentokrát norimberskému purkrabímu Fridrichu I. Hohenzollernskému, čímž skončila krátká sounáležitost této oblasti s českými zeměmi.

Evropu v té době paralyzovalo církevní schizma. Papežský úřad si nárokovali hned na třech místech: v Římě, Avignonu a v Pise. Na popud Zikmunda jeden z papežů Jan XXIII. svolal v roce 1414 církevní koncil do jihoněmeckého města Kostnice.

Ten měl situaci v mocenských sporech zmítané církvi vyřešit.

A to se podařilo, byť po dalekosáhlých jednáních. V roce 1417 byl v Kostnici zvolen papežem Martin V. (1368 – 1431), čímž bylo ukončeno čtyřicetileté církevní schizma, které téměř celý kontinent svazovalo.

Hlavní zásluhu na tom měl právě Zikmund.

Z pohledu českých dějin bylo na kostnickém koncilu nejdůležitější projednávání případu Hus, z hlediska evropského se však jednalo o naprosto okrajovou záležitost. Jan Hus byl do Kostnice povolán, aby vysvětlil a obhájil svoje učení.

Zikmund mu dal ochranný glejt, který se ovšem týkal pouze cesty do Kostnice přes říšské území.

Hus byl v Kostnici zbaven klatby, nakonec byl ale církevními hodnostáři uvězněn, do čehož světský panovník Zikmund nemohl zas tolik mluvit. Husa přivedli do kostnické katedrály, kde již několik měsíců koncil zasedal.

Když se začaly číst Husovy články, pokusil se je Hus vysvětlovat. Mohl však jen odpovídat ano či ne. Když odsuzovali jeho knihy, poznamenal, že v nich nedokázali jediné bludné slovo. Ještě jednou byl potom požádán, aby své učení, pro mocenské pozice církve nebezpečné, odvolal.

Znovu odmítl.

Když byl ještě na popravišti naposledy dotázán, nechce-li své učení odvolat, odvětil: „V pravdě evangelia, kterou jsem psal učil a kázal, dnes radostně chci umřít.“ Zikmund se přimlouval za mírnější trest, ale církevní soud trval na svém.

Král měl na zřeteli především úspěch koncilu, a tak svým způsobem Husa obětoval. Církevní hodnostáři mu totiž jasně dali najevo, že pokud se do případu Hus bude míchat, koncil bude bez výsledku ukončen.

V roce 1419 vypovědělo službu srdce Václava IV. a protože neměl mužského potomka, trůn dle dynastických zásad náležel Zikmundovi. V té době však už v Čechách hořelo husitské hnutí. To v sobě slučovalo pacifistické snílky, náboženské fanatiky, za které by se nestyděla ani Al-Kaida, i zločince všeho druhu.

Rozhodně se nejednalo o národovecké hnutí, ve kterém se vymezovali Češi proti německému živlu, jak se například snažila vnucovat komunistická hisoriografie.

Moderní národy vznikaly až v 19. století, v případě husitů šlo jen a jen o náboženské otázky. Každopádně, husitské hnutí zastavilo rozvoj českých zemí, ba dokonce je uvrhlo o několik desetiletí zpět.

Zikmund hned v roce 1420 vedl křížovou výpravu proti Praze, ale utrpěl zde dvě porážky: jednu na Vítkově a druhou u Vyšehradu. Ač husité plenili a znásilňovali kde mohli, jejich válečnické umění ztělesněné především Janem Žižkou bylo nesporné.

Další roky čekal české země především chaos. Až když došlo k rozkolu v husitském hnutí, které vyvrcholilo porážkou jeho radikálního křídla v bitvě u Lipan v roce 1434, mohlo dojít k návratu Zikmunda na český trůn.

Bylo potřeba dojednat kompromis mezi katolíky a husity, což se stalo v srpnu 1436 v Jihlavě. Poté se Zikmund stal opět legitimním českým králem, když už tři roky byl i římským císařem.

V té době však již Zikmundovi bylo 69 let a příliš sil v něm už nezůstávalo. Smrt jej zastihla 9. prosince ve Znojmě, očekával ji vsedě oděn v královské roucho. Tak odešel člověk, který si víc než šlechtických titulů vážil vzdělanosti: „Dokážu pasovat na rytíře tisíc hlupáků za den.

Ale ani za tisíc let nestvořím doktora.“ Zároveň odešel i panovník, kterého si Evropa vážila více než jeho domovina. Z jeho odchodem skončila i více než stoletá epizoda, kdy na českém trůnu seděli příslušníci rodu Lucemburků.