V roce 80 n. l. probíhá schůze senátu Římské říše. Dávno po začátku jednání se připotácí poslední senátor. Je opilý a sotva trefí na své místo. Nevnímá, o jakém zákoně se právě mluví, sedne si a okamžitě usne. Nikomu to ale nevadí, protože opilí politici jsou ve starověkém Římě uctíváni!
Římský historik Tacitus (55 – asi 120/124 n. l.) popisuje volbu senátora. Vybrali takového, který holduje pití vína a je veselý. Prý bude spravedlivě hájit zájmy lidí.
Pokud úředníci římského soudu potkají na ulici bohatého patricije nebo senátora, který hodně přebral, musí se mu postarat o doprovod domů.
Alkoholovému opojení podléhají lidé už ve starověku… „V případě, že by některá obchodnice s vínem z datlí a seznamového zrna za cenu datlového vína neobdržela zrno, ale peníze, a snížila kvalitu datlového vína o cenu zrna, je třeba se obchodnice zmocnit a vrhnout ji do vody,“ říká paragraf č.
108 Chammurapiho zákoníku jednoho z nejstarších právních předpisů na světě z období kolem roku 1700 př. n. l. Ve starověké Mezopotámii se totiž popíjení datlového vína rozšířilo a obchod s ním se vymkl kontrole.
Víno tu podávají hlavně ženy z nižších kruhů. Hospody jsou místem, kde lidé diskutují o politice, což se často neobejde bez rvačky. Majitelky hospod proto mají povinnost hlásit takové debaty vrchnosti a nesou zodpovědnost za klid v domě.
Po čtyřicítce pij, jak chceš
I starověcí Řekové popíjejí ostošest. Mají i boha pití Dionýsa, který podle legendy utekl do Egypta, naučil se tam pěstovat víno a přivezl ho Řekům. Ti také psali první pijácké básně. Syrakúský tyran Dionýsios (430 – 365 př. n.
l.) byl prý opilý nepřetržitě 24 dnů. Na druhou stranu se v Řecku opilectví odsuzuje, například filozofa Sokrata (469 – 399 př. n.
l.) nikdo nikdy neviděl opilého a na symposionech (hostiny – pozn. redakce), kde se podávalo víno, bylo doporučováno zachovat míru. Filozof Platón (427 – 347 př. n. l.) dokonce vysvětluje, jak se má správně pít: „Do osmnácti let vůbec, do třiceti umírněně a po čtyřicítce bez omezení.“
Nazí se skleničkou
Od 2. století př. n. l. se vinná réva a pití vína rozšiřuje ve starém Římě. Jeho spotřeba rychle roste a pijí všichni a všude. Politik Lucius Piso prý od chvíle, kdy začal pracovat v úřadě, nikdy nevystřízlivěl.
Nepřetržitě popíjí i císař Tiberius (42 př. n. l. – 37 n. l.), který odjede na ostrov Capri, aby ho při pití nikdo nerušil. Plinius starší (23 – 79 n. l.) se pohoršuje nad tím, že někteří lidé klidně popíjejí i nazí v lázních.
Vojevůdce Marcus Antonius (83 – 30 př. n. l.) se netají se svojí zálibou v pití a dokonce o ní napíše spis.
Ožralí z rozhodnutí krále
Přehnaná konzumace alkoholu pokračuje i ve středověku. Přípitek je hrdinským výkonem.
Dánský král Valdemar II. (1170 – 1241) vydává roku 1232 nařízení, podle kterého „každý, kdo se rozhodne druhému připít, musí nejprve vyprázdnit svůj pohár, potom si ho nechat naplnit a znova ho vypít do dna.“ Místo pohárů se obvykle používají obrovské nádoby.
Když se v roce 1351 Winrich von Kniprode (1310 – 1382) stává 22. velmistrem řádu německých rytířů, musí každý z jeho hostů vypít stříbrný kbelík o obsahu osmi lahví vína.
Vít z Bassenheimu vypil tři takové kbelíky a s nadšeným souhlasem všech přítomných byl potom jmenován zámeckým hejtmanem. Dobovým mravokárcům nezbylo, než si nad popíjením povzdechnout:
„Kdo čtyři, pět šest jiných opil, za člověka rytířského držán byl.“ Odmítnout přípitek nejde. Když v roce 1600 nechce připít Karel starší ze Žerotína (1564 – 1636) na zdraví císaře Rudolfa II., způsobí tím skandál.
