Elektromagnetické signály ze Země rozrážejí nekonečnou temnotu mezi hvězdami přes sto let, z plna hrdla křičíce „jsme tady“. Přední světoví vědci si však nemyslí, že zbrklé rozdávání naší adresy je moudrý krok.
Cizí pohledy upírající se zvenčí k Zemi nemusí být vždycky přátelské. Naštěstí se před nimi dá docela dobře ukrýt – za pomoci laseru.
Lidská civilizace ve vesmíru s největší pravděpodobností není jediná. Pouze z hlediska statistiky, sto miliard hvězd ve sto miliardách galaxií dává dohromady číslo mimo naši představivost.
Že by naše modrá hrouda byla jedinou anomálií hostící život, je téměř nemyslitelné.
S podobnou vírou a nadějí se oči mnoha vědců upírají k projektům pátrajícím po mimozemském životě, jako je SETI, nebo Keplerův vesmírný teleskop, lovící planety mimo naši sluneční soustavu.
Někteří z předních světových fyziků, jmenovitě Stephen Hawking (*1942), však varují před přílišným entusiasmem z případného setkání:
„Pokud se někdy dočkáme návštěvy z vesmíru a nebudeme to my, kdo přiletí první, následky by mohly být podobné, jako když Kolumbus poprvé přistál v Americe. Pro Indiány to nedopadlo dobře.
Vyspělé civilizace mohou mít formu nomádů, kteří se toulají vesmírem a hledají světy, které by mohly kolonizovat a dobít.“
Blikající hvězdy
Lidstvo při hledání planet mimo sluneční soustavu využívá tzv. tranzitní metodu, sledující změny v jasnosti vzdálených hvězd. Pokud má pozorovaná stálice planety, budou ji během svého oběhu zastiňovat a její bude tudíž jasnost kolísat.
K letošnímu dubnu odhalil Keplerův vesmírný teleskop, vypuštěný NASA v roce 2009, touto metodou už 2325 exoplanet. Pomocí další analýzy dokážeme zjistit i přibližné složení atmosféry či zda se jedná o těleso plynné či pevné.
Jinými slovy, v základní formě vyhodnotíme, zda je planeta dostatečně atraktivní a hodná našeho zájmu. V momentě, kdy bychom uvažovali o kolonizaci je podobný primární screening zcela nezbytný.
Zvědavé oči
Pokud tedy některá cizí civilizace používá k pátrání po svých sousedech podobné metody jako my, pak je podle profesora astrofyziky Davida Kippinga a jeho studenta Alexe Teacheyho z Kolumbijské univerzity odpověď na otázku, jak se nechtěné návštěvě vyhnout, jednoduchá.
– schovat se. Stačí jen uměle vykompenzovat pokles jasnosti Slunce. Laser o výkonu 30 MW (tolik zhruba vyrobí 10 větrných turbín) namířený do vesmíru, svítící jen po 10 hodin ročně by k našemu zamaskování v spektru viditelného světla stačil.
Pokud bychom chtěli zmizet úplně, musel by být cca 10krát výkonnější, ale ani to není velká obtíž. Celá procedura má však jeden podstatný háček.
Jak nebýt vidět
Pro Zemi je už příliš pozdě.
Od prvního použití bezdrátového vysílání Guglielmem Marconim (1874-1937) v roce 1901 o sobě svému okolí dáváme vědět nepřetržitě, v neustále se zvětšující signálové bublině s poloměrem v současnosti cca 115 světelných let.
Naši hvězdní sousedé však podobně zbrklí být nemusí.
Pomocí záření je možné ukrýt i spektrografické údaje o planetě a zatajit, že její atmosféra obsahuje určité prvky, nezbytné pro život, jako je například kyslík, metan nebo ozón a potenciální návštěvníky tak odradit.
„Pokud i my s naší základní úrovní technologie dokážeme přijít na ekonomicky přijatelnou formu ukrytí vlastní existence, vyspělá civilizace by byla schopná se před námi schovat naprosto dokonale,“ vysvětluje Kipping. „Vesmír, na který se díváme, může být ve skutečnosti docela jiný.“
Hvězdné přivítání
Stejný princip se dá využít i opačně. Pokud některý z našich sousedů není xenofobní povahy, je vesmírný laserový maják jedním z nejlepších způsobů jak o sobě dát vědět.
Klíčem je znovu pokles jasnosti, který je pomocí laserů možné nikoliv vykompenzovat ale upravit, aby vypadal uměle. „Do laserových záblesků můžete zakódovat informaci, aby si jich případný pozorovatel zaručeně všiml.
Nárůsty jasnosti odpovídající například řadě prvočísel by byly takovým neklamným znamením. To nic v přírodě nedokáže.“
