Z dálky připomínají les mohutných, seschlých stromů. Těžební ropné věže pokrývají na počátku 20. století Los Angeles tak hustě, že je dělí jen několik málo metrů. Zatímco zahrádka z amerického snu je na jiných místech USA určena k barbecue, tady se lidé za domem baví jinak.

Na svých vlastních vrtech tahají ze země ropu.

Když v roce 1892 Edward L. Doheny (1856 – 1935) poprvé v centru Los Angeles narazí na ropu, odstartuje tím těžební boom. Těžební věže a kozlíky rostou rychleji než houby po dešti. Ještě dnes jsou i v samotném centru města doslova na každém rohu.

Přímo v městské zástavbě mezi domy, obchody, školami, na parkovištích fast foodů a dalších pro nás nepředstavitelných místech, jich je aktivních více než 3000. Tady se skrývá takzvané „černé srdce Kalifornie“.

Mírní zdědí zemi, ale ne těžební práva

Na konci 19. a počátku 20. století neexistuje žádná těžební regulace, nejsou žádná pravidla o tom, kdo kde a jak může těžit. Cenná černá tekutina je na zdejších ropných polích navíc extrémně blízko u povrchu a každý, kdo má par desítek dolarů si tak může otevřít své vlastní ropné políčko.

Věže vyrůstají po desítkách. Tohle je divoký západ ropného průmyslu a jak řekl podnikatel Jean Paul Getty (1892 – 1976): „Mírní možná zdědí zemi, rozhodně ale ne těžební práva.“ Během 30 let se z 50ti tisícového městečka stane velkoměsto s více než milionovou populací.

V roce 1921 začne na Signal Hill kopat společnost Shell, ropa z jejich prvního vrtu stříká sto metrů do vzduchu.

Regulace až v 60. letech

Další obří naleziště v LA přitáhne pozornost a každý měsíc zde vyroste deset i více vrtů. Za pouhých 10 měsíců jich je zde již 108. O další rok později již na 300 a denně produkují 259 000 barelů ropy denně.

Los Angeles v té době zajišťuje celou čtvrtinu celosvětové spotřeby „černého zlata“. Ve zlaté éře ropného průmyslu v LA může každý podnikavec vlastnící pozemek zbohatnout. Dnes už to tak snadné není.

Ropa je hlouběji, navíc v 60. letech přibyla i regulace těžby, i přesto vlastní těžební právo na vlastních pozemcích stále hodně místních lidí.

Život 100 metrů od vrtu

Na rozdíl od minulosti, ale již na svých zahradách nekopou svépomocí. Využívají licenčních poplatků za ropu vytěženou z pod jejich pozemků. Nejde přitom jen o nastavená pravidla, podle kterých například musí být kolem vrtů zhruba 450 metrová bezpečná zóna, ve skutečnosti však stovky tisíc místních žijí ani ne 100 metrů od některé automatické těžební pumpy.

Mnohem reálnější důvod proč si už nikdo ropu na své zahrádce nekope je finanční náročnost. Zatímco na začátku 20. století stačilo mít jako počáteční kapitál třeba i několik desítek dolarů, dnes jsou to již miliony.

A to i přesto, že v některých místech jsou zde kapsy s ropou v hloubce ani ne jednoho kilometru. V závislosti na hloubce vrtu se mohou jen náklady na vrtání hravě vyšplhat na 4 miliony dolarů. Stejnou částku spolkne pozemní vybavení a samotné „vytáhnutí“ ropy ze země.