Když se v roce 1769 volí nový papež, katolické země jako například Španělsko už mají dost řádění jezuitů. Vyčítají jim, jak se neustále pletou do politiky a chtějí rozhodovat o každé maličkosti.
Tlačí proto na konkláve, shromáždění papežových volitelů, aby další Svatý otec už nebyl stoupencem tohoto řádu.
Jeden z volitelů, kardinál Giovanni Ganganelli (1705–1774), tehdy dokonce odvážně prohlašuje: „Papež má právo tento řád zrušit.“ Zdálo by se, že tím má cestu ke svému zvolení do nejvyšší funkce v katolické církvi otevřenou.
Jenže situace není tak jednoduchá. Kardinálové se sejdou celkem 180krát než Ganganelliho zvolí. U vlivných jezuitů se rázem stává nepřítelem číslo jedna.
Život mu zkrátí panický strach
Prvním krokem nového papeže, který si vybírá jméno Klement XIV., je zákaz přijímání dalších členů jezuitského řádu. S úplným zrušením Tovaryšstva Ježíšova ale stále váhá. Dobře ví, s jak mocnou organizací bojuje.
Odhodlá se k němu teprve 21. června 1773. „Za to se mě určitě některý jezuita pokusí otrávit,“ strachuje se od té chvíle Klement XIV. Papežův zdravotní stav se skutečně velice rychle zhoršuje.
Když 21. září 1774 umírá, začíná se po Vatikánu rychle šířit fáma, že jeho smrt má na svědomí jed podaný v čokoládě. Svůj oblíbený nápoj si totiž Klement XIV. nedokázal odepřít ani v panické hrůze ze smrti, a proto jako „vražedná zbraň“ připadá nejvíc v úvahu.
Trpí depresemi
Pravděpodobnější verzí o jeho smrti ale je, že za zhoršení jeho zdravotního stavu mohl právě stres z obav o život. V posledním roce před smrtí papež trpěl těžkými depresemi.
Rychlý rozklad jeho mrtvoly sice vzbuzuje mezi lidem dojem, že byl papež otráven, ale lékařská zpráva z provedené pitvy to nakonec nepotvrzuje.
