Stoletá válka je v plném proudu. Francouzskému králi Karlovi VII. angličtí nepřátelé posměšně říkají „králík z Bourges“, protože mu patří jen nepatrné území právě kolem tohoto města v srdci Francie.
Jako klíč k definitivnímu pokoření Karla VII. (1403–1461) se Angličanům jeví opevněné město Orléans na řece Loiře.
„Procházely tudy hlavní cesty k severu na Paříž, k západu na Tours či Angers a k jihu na Bourges,“ uvádí k strategickému významu místa současný historik Jiří Kovařík.
Anglické oddíly k němu přitáhnou v říjnu 1428. Jejich velitelé jsou rozhodnutí tak dlouho vyčkávat, dokud posádku obránců města úplně nevyhladoví…
Útěk z obležení
Třebaže je kruh obléhatelů kolem Orléansu poměrně pravidelný, není zcela neprodyšný. „Z Paříže vyjíždí anglická zásobovací kolona,“ dostává s počátkem února 1429 zprávu hrabě Dunios (1402–1468), odvážný vůdce obránců Orléansu.
Zavětří příležitost. „Zaútočíme na ni,“ odesílá vzkaz z obleženého města. Ten letí ke Karlu Bourbonovi, hraběti z Clermontu (1401–1456), který tou dobou dlí v blízkosti zámku Blois, nějakých 55 kilometrů vzdušnou čarou od Orléansu.
Pod rouškou noci Dunois 10. února 1429 odjíždí s těmi nejlepšími rytíři z obleženého města a směřuje na sever vstříc nepřátelské koloně. O několik hodin později se spojuje s Clermontovým vojskem.
Společně mají k dispozici zhruba 4000 mužů včetně skotských oddílů skvělého válečníka Jana Stuarta Darnleye (asi 1380–1429). Jsou odhodláni zasadit nepříteli ničivý úder.
Nikoho nepřekvapí
Anglické zásobovací koloně, která vyráží z Paříže, velí zkušený Jan Fastolf (1380–1459). Na 300 vozů, jež střeží asi 1500 mužů, veze obléhatelům Orléansu nové zbraně, střelivo i potraviny.
Vzhledem k tomu, že se blíží postní doba, řada povozů obsahuje sudy se slanečky…
Cesta zpočátku probíhá v naprostém klidu. Sir Fastolf si snad ani nedokáže představit nebezpečí, jaké mu v tu chvíli od Francouzů hrozí. Kdyby ho teď nepřátelé napadli a využili momentu překvapení, jistě by slavili velkolepé vítězství. Ovšem se tak nestane.
Místo okamžité akce se francouzští velitelé začínají mezi sebou hádat, kdo má v bitvě vlastně velet. Díky tomu mají Angličané příležitost prokouknout nepřátelský záměr a náležitě se na něj připravit.
Anglická vozová hradba
„Postavte hradbu z vozů!“ přikazuje svým mužům sir Fastolf. Mezi seřazenými anglickými povozy by zakrátko nepronikla ani myška. Za hradbou se v první řadě krčí legendární angličtí lučištníci.
Když Francouzi zjistí, co se děje, ztuhne jejich velitelům úsměv na rtech. „Nikdo s nimi nic nesvede,“ prorokuje o Angličanech francouzský rytíř Étienne de Vignolles (1390–1443).
Místo toho, aby se teď Francouzi chytli za nos, se ale už zase hádají. Tentokrát o to, jestli zaútočí koňmo, nebo pěšmo.
Tragédie je na spadnutí… S nervy nakonec nevydrží skotský válečník Darnley a se svými 400 muži na koních se žene střemhlav do útoku, aniž by počkal na ostatní.
Za chvíli již na hlavy Skotů prší anglické šípy. Sám Darnley umírá. K vozové hradbě dojede jen hrstka odvážlivců, ale ani ti nic víc nezmohou. Navíc Angličané přecházejí do protiútoku. Zbytky francouzské jízdy zahánějí na útěk.
Karel Bourbonský zatím zachmuřeně pozoruje bitevní pole. Nijak ale nezasáhne, i když Angličané otevřeli své opevnění. Místo toho se s ostudou vydává společně s Dunoisem zpátky k Orléansu.
V bitvě o slanečky, jak tento střet stoleté války vchází do historie, opět francouzská přesila nestačila na početně slabší Angličany.
