„Přišli jsme do Osvětimi a nevěděli jsme vůbec, co je Osvětim. Mengele nás rozdělil, jak byla selekce, jeden doprava, jeden doleva, doleva do práce… Doprava do plynu. Takhle mě chytil za ruku a říká:
Ja ja, gehe nach links! (Běž nalevo!),“ vzpomíná syn obchodníka s textilem Ezra Perl.
Bude jedním z účastníků stakilometrových pochodů smrti, při nichž před sebou ustupující němečtí vojáci ženou tisíc vysílených vězňů a vězenkyň z koncentračních táborů, k nimž postupovaly armády jejich protivníků.
„Na těch pochodech nebylo vůbec žádné jídlo! A spali jsme na hřbitovech. Protože každý hřbitov měl stěny a nedalo se odejít. Naučil jsem se spát za chůze,“ vzpomíná Perl.
„Šli jsme pochod smrti – 300 kilometrů,“ vypráví jiný účastník pochodu, Jiří Richter z Prahy. „Na konci jsem vážil 28 kilo. Esesáci pak od nás utekli. Ještěže nás nezastřelili, asi už neměli náboje,“ vypráví o prožitých hrůzách.
Ženy na cestě na onen svět
Dva dny před příchodem amerických vojsk, 13. dubna 1945, vyrazí z koncentračního tábora Helmbrechts v Bavorsku bezmála 1200 vyčerpaných vězenkyň na 300kilometrový pochod na východ. Zanedlouho se ocitnou v českém pohraničí.
„Procházel tudy pochod smrti,“ vzpomíná tehdy šestiletá Marie Malá (*1939) z jedné ze zaniklých osad nedaleko Rejštejna na Šumavě.
Lidskost není povolena
Ženy musely každý den ujít 15 kilometrů. Ty, které už nemohly jít dál, byly bez milosti popraveny. Průvod dorazí až k Mariině domovu. „Byly ubytované v hasičské zbrojnici. Ale nikdo k nim nemohl, byly zamčené.
Babička jim tam chtěla nést nějaké jídlo, ale bohužel. Mám to úplně v živé paměti, jak tam naříkaly,“ vzpomíná Marie Malá. Když se nakonec německé stráže 6. května 1945 rozprchnou, zůstane na cestě mezi Prachaticemi a Husincem stovka zbídačelých žen. Pochod přežije jen asi každá dvanáctá.
