Otázka, jaká je nejmenší část, ze které se skládá hmota, trápila už antické Řecko. Filozof Démokritos dospěl v 5. století př. n. l. k teorii, že hmota se nedá rozdělovat do nekonečna.

Její nejmenší část pojmenoval slovem atomos. Dlouhá staletí brali lidé jeho názor jako pravdivý a nepokoušeli se ho zkoumat dál. Na Démokrita (asi 460–370 př. n.

l.) navázal teprve na začátku 19. století fyzik a chemik John Dalton (1766–1844), podle kterého se prvky skládají ze stejných atomů, jež není možné změnit, nebo dokonce zničit.

Objeví elektrony

Démokritův, potažmo Daltonův omyl vyvrací až novozélandský fyzik Ernest Rutherford (1871–1937).

Ten na přelomu 19. a 20. století upozornil na skutečnost, že atom se skládá z kladně nabitého jádra, kolem kterého obíhají záporně nabité elektrony.

Atom ale definitivně „rozbil“ na protony, neutrony a elektrony teprve dánský fyzik Niels Bohr (1885–1962). Stalo se tak v roce 1913.