Španělský guvernér ostrova Hispaniola domorodci opovrhuje. Co na tom, že se k němu i jeho mužům chovají mimořádně vstřícně a úslužně. Nejdříve se od nich nechá několik dní hostit a když se mu konečně podaří svolat všechny nižší náčelníky do jednoho stanu, udá už jen rozkaz k jeho zapálení.

Vládkyni Taínů pak dá před zraky jejích lidí oběsit.

„Země v dohledu!“ hlásí z vraního hnízda námořník. Posádka španělské lodi se hned nahrne na příď a skutečně – po dlouhých týdnech, kdy je ze všech stran obklopovala pouze voda, konečně vidí v horizontu pevnou zemi.

Píše se 11. říjen 1492 a italský mořeplavec Kryštof Kolumbus (1451–1506) plavící se pod španělskou vlajkou právě zahlédl břehy Nového světa.

Dalšího dne vstoupí na pobřeží jednoho z Bahamských ostrovů, odkud následně pluje na Kubu a poté ostrov Hispaniola. Zde se setkává s etnikem Taínů, domorodci obývajícími karibskou oblast. Snědí divoši odění pouze do bavlněných sukének jsou k návštěvníkům od začátku velmi přátelští.

„Jsou velmi laskaví a bez znalosti jakéhokoliv zla. Nevraždí ani neloupí… V celém světě patrně nejsou lepší lidé… Milují své sousedy jako sebe,“ zapíše si Kolumbus do deníku.

Krvavé zlato

Náhoda tomu chce, že v prosinci 1492 jedna z Columbových lodí, Santa María, najede na mělčinu u ostrova Hispaniola. Po domluvě s místním náčelníkem zde proto zanechá 39 mužů a na čas odpluje. V následujících letech začnou na březích ostrovů obývaných Taíny přistávat další a další lodě a netrvá to dlouho, než si Španělé domorodce v podstatě zotročí.

Zaujmou je především zlaté přívěsky, které jinak prakticky nazí domorodci nosí. Vymíní si proto, že každý indián od 14 let věku výše jim musí každé tři měsíce odevzdat něco zlata nebo bavlnu v podobné hodnotě.

Pokud někdo tento tribut neodevzdá, pak mu Španělé useknou ruce! Taínové si takové chování nechají většinou líbit. Se svými luky a šípy jsou na palné zbraně evropských dobyvatelů přece jenom krátcí… A věci naberou spád, jakmile se v roce 1501 stane guvernérem Hispanioly Nicolás de Ovando (1460–1511).

Vynutí si přiznání

Podezíravý Ovando domorodcům navzdory všem jejich ústupkům nevěří. „Byl přesvědčen, že indiáni proti němu tajně osnují masakr. Historici nám ale neposkytují žádné důvody, proč si to měl myslet,“ diví se americký spisovatel Washington Irving (1783–1859). Jednoho dne se Ovando nechá ohlásit u Anacaony (asi 1474–1504), půvabné vůdkyně jednoho z taínských kmenů, a požádá ji o svolání i ostatních náčelníků, tzv. casiqueů. Taínům ani není příliš divné, že se guvernér na setkání dostaví s menší armádou.

Několik dní se od nich nechá královsky hostit a když se do hlavního stanu sjedou všichni náčelníci, může rozpoutat svůj strašlivý plán. Svým mužům udá stisknutím zlatého přívěsku na krku smluvený signál k útoku.

Do pár vteřin je stan s domorodými náčelníky obklíčen po zuby ozbrojenými Španěly. „Anacaonu vyvedli, ale náčelníky mučili tak dlouho, dokud neobvinili královnu i sami sebe ze spiknutí,“ píše dále Irving. Pak dají celý stan zapálit!

Povinné sňatky

Kromě přímého zabíjení Taíny decimují především nemoci, jako jsou neštovice a spalničky. Odhaduje se, že třicet let po prvním připlutí Evropanů do Karibiku, se počet domorodců v regionu snížil až o 90 procent!

Přeživší indiáni jsou často násilně asimiliováni do nově příchozího národa a podobný osud potká i další kmeny v pevninské Americe.