„Přiznej se, jedli jste lidské maso?“ uhodí na přeživšího z Ostrova smrti policejní vyšetřovatel. Zadržený jen zavrtí hlavou. „Ne. Jedl jsem pouze játra a srdce,“ řekne s ledovým klidem.

Po jeho dalším popisu, jak nemocné jedince nejdříve ubili k smrti, aby si pak jejich nařezané orgány napichovali na větvičky a opékali nad ohněm jako špízy, se jde vyšetřovatel vyzvracet.

„Ušetříme tím náklady na vydržování antisovětských živlů a navíc osídlíme sibiřskou oblast.

Odhaduji, že do dvou let budou tyto osady samostatné,“ představuje výhody svého plánu na přemístění až 2 milionů nepohodlných lidí do mrazivé pustiny šéf tajné služby Genrich Jagoda (1891–1938) generálnímu tajemníkovi SSSR. Josifu V. Stalinovi (1878–1953) se plán zamlouvá.

Když jej pak v březnu téhož roku schválí i Rada lidových komisarů, brutální experiment může začít.

Silnější přežije

Jako místo pro pilotní „várku“ odsouzenců je vybrán nevelký ostrov Nazinskij ležící v Tomské oblasti, který z obou stranu obtéká řeka Ob.

Na 5000 jeho budoucích obyvatelů režim vybírá jak z řad politických vězňů, tak mezi ně přimíchává i zloděje, násilníky a vrahy. První náznaky budoucí katastrofy na sebe nenechají dlouho čekat.

Každý vězeň na 10denní transport dostane jen kousek chleba, což brzy způsobí, že ti násilnější povahy oberou ty slabší o jejich příděly. Když se pak v cílové stanici otevřou dveře vlaku, přes dvě desítky vězňů je po smrti. Mnoho dalších se vysílením sotva udrží na nohou.

Nemají jídla ani nástrojů

Oběti Jagodova experimentu posvěceného Stalinem vstoupí na ostrov Nazinskij, který měří sotva 2 kilometry čtverečné, 18. května 1933. Původní plán, že zde mají založit zemědělskou osadu se rozplyne, jakmile je zde vojáci vysadí.

Nedají jim totiž prakticky nic jídlu, natož osiva. Dovezou jim sem akorát dvě tuny mouky, k jejímuž zužitkování například na chléb tu však nemají žádné vybavení. Vyhladovělí trestanci ji tak jedí pouze rozmíchanou ve vodě z řeky, čímž si mnozí uženou úplavici.

Ženě odříznou prsa!

Když pak na ostrov přijede dalších 1200 trestanců, neodvratitelná zhouba se tím jenom přiblíží. Vyhladovělí ostrované se za pár dní bez jídla uchýlí ke kanibalismu.

Nejprve jedí ty, kteří zemřou na nemoc či vysílením, ale zanedlouho už slabé jedince rovnou úmyslně vraždí, aby si pak mohli kusy jejich těl opéct na ohni a sníst. „Bylo to tak pro ně lepší.

Nemuseli strádat další dva nebo tři dny,“ odůvodňoval řádění jeden z přeživších. A krutému zacházení se nevyhnou ani ženy. Podle očitého svědectví zde násilníci jednu osamocenou dívku přivážou ke stromu a odřežou jí prsa a svaly.

Když ji ostatní najdou, ještě žije, ale zachránit ji nelze. Nutno dodat, že kdo se z tohoto pekla pokusí utéct, toho zastřelí vojáci hlídkující na břehu.

Chatrče plné koster

Brutální poměry na ostrově nezůstanou dlouho utajeny. V červenci komunistický funkcionář Vasilij Věličko o tamních poměrech sepíše pro sovětské vedení podrobnou zprávu, a ta reaguje překvapivě rychle.

Osadu nechá okamžitě uzavřít a přeživší vězně (z původního počtu přežila podle Věličkovy zprávy necelá třetina) převézt do jiných míst. Vyprázdněný ostrov pak Věličko navštíví až koncem léta.

„Místní lidé, kteří se sem vydali sbírat jahody, v ní narazili na mrtvoly. Chatrče byly plné koster,“ píše v další zprávě.