Jana Kastilská zuřivě lomcuje klikou u dveří. Marně, je zamčeno. Pak popadne hůl a začne bušit do podlahy. I když má manžel ložnici hned pod ní a hluk proto musí slyšet, neděje se vůbec nic. Královna odhodí hůl do kouta a spěchá do křesla.
„Ty odporný nevěrníku,“ vykřikne a výbuch vzteku se změní v bezmocný pláč.
Šestnáctiletá Jana I. Kastilská (1479–1555) se v roce 1496 stává loutkou v politické hře svého otce, aragonského krále Ferdinanda II. (1452–1516), a matky, kastilské královny Isabely (1451–1504). Má si vzít Filipa (1478–1506), syna rakouského císaře Maxmiliána I. Habsburského (1459–1519). Ostatně druhým dynastickým sňatkem, který potvrzuje alianci katolických zemí Španělska a Rakouska, je svatba Filipovy sestry Markéty (1480–1530) s Janiným bratrem Janem (1478–1497). Pevné spojenectví obou zemí je tak sňatkovou politikou zpečetěno hned dvakrát.
Jana sice už dřív byla za Filipa provdána v zastoupení v belgickém Valladolidu, ale teď ho konečně chce vidět osobně. Všude slyšela zvěsti, jaký je to prý krasavec. Potvrzuje to i jeho přídomek Sličný.
Na setkání s ním se proto opravdu těší. Ovšem bude si muset ještě počkat – Filip je tou dobou s otcem na severu Apeninského poloostrova.
Ovládne je vášeň „Prý byla nejhezčím, ale také nejobtížněji vychovatelným královským dítětem. Byla velice malá, velmi křehká, měla bledou pleť a velké tmavé oči. Stále uzavřená a nepřístupná, nemluvná a obrácená do sebe,“ líčí Janu současná rakouská autorka Thea Leitnerová.
O tom, koho jí rodiče vybrali za manžela, se dozví už ve svých 13 letech. V listopadu 1495 je pak sňatek konečně ujednán, proběhne obřad v zastoupení a má následovat řádný sňatek. Oba se setkají 18. října 1496 v belgickém Mechelenu.
Ze začátku skutečně jejich vztah vypadá docela idylicky. Filip je z Jany nadšený, třebaže je už ve svých 18 letech zkušeným milovníkem, který potřebuje opravdu silný impuls, aby se dostal do varu. „Pohled na bledou, nesmělou a dětsky působící dívku z cizí země v něm ihned vyvolá takovou žádostivost, že odsunuje stranou i ta nejzákladnější pravidla slušnosti,“ přibližuje jeho vášeň Leitnerová.
Sňatek se koná o dva dny později v belgickém Lieru. Již při prvním setkání se však pár na sebe vrhl s takovou žádostí, že chtěl sňatek okamžitě, aby se mohl oddat rozkoši.
Sedí doma a trápí se Jenže možná právě Janina rychlá proměna z nezralé holčičky ve skutečnou ženu způsobí ve vztahu problémy. Na Filipovi se zřejmě stane sexuálně závislou. Svoje sídlo manželé nacházejí v Mechelenu, ovšem Jana tu většinu času tráví sama.
Ceká, až se manžel vrátí z cest, na kterých vyřizuje své státnické záležitosti. Všichni vědí, že si při nich užívá s jinými ženami. A Jana pomalu začíná chápat, jak to s Filipem vlastně je. Když už se Filip alespoň na chvíli ukáže, je nucen poslouchat jednu žárlivou scénu za druhou.
A to i z toho důvodu, že u Jany se podle všeho začínají projevovat první známky duševní poruchy. Jedná se o dědičnou záležitost, protože Isabela Portugalská (1428–1496), babička z matčiny strany, trpěla depresemi a na konci života už ani nedokázala poznat lidi ze svého okolí.
Posudek vyhoví zadavateli Před Janou se ale otevírá v roce 1500 zářná kariéra. Do klína jí spadne nárok na kastilskou korunu, protože její starší sourozenci Isabela a Jan jsou po smrti a ona je v následnickém pořadí na prvním místě.
Kortesům, zdejším stavům, však tento fakt není dvakrát po chuti. Ví se o jejích sklonech k duševní nemoci. Na kastilskou korunu si ale dělá nárok i její otec Proto k dceři v roce 1503 posílá své dva dvorní lékaře.
Dostávají za úkol Janu pozorovat a sepsat zprávu o jejím zdravotním stavu. „Špatně spí. Málo jí, občas vůbec nic. Je velmi zasmušilá a hubená. Někdy s námi nechce mluvit. Přátelským prosbám není přístupná,“ uvedou lékaři. Měl jejich posudek za cíl odstavit dceru od moci a zdůraznit, že je blázen? „Mnohé z lékařské zprávy nasvědčuje tomu, že její autoři chtěli vyhovět zadavateli,“ míní Leitnerová. Podobný názor má i americký historik Roger B. Merriman (1876–1945).
Už toho mám dost! Brzy poté Jana stále častěji propadá záchvatům zuřivosti. Svoji žárlivost už nedokáže ovládat. Nechce Filipovi dál tolerovat jeho nevěry. Křičí na něj a je vzteklá. Zarputilé mlčení střídají výbuchy hněvu.
Pro okolí je to jasný signál, že ji duševní choroba zcela ovládla. Filipa její neustálé scény otravují a dělají mu ze života peklo. Ztratí s ní proto trpělivost a jednoduše ji uvězní. Na dva nebo tři dny zamkne Janu do jejího pokoje.
Manželčina zuřivého bušení do podlahy si pak nevšímá. „Přestaňte věznit moji dceru,“ žádá Ferdinand Aragonský. Jenže Filip ho rozhodně nehodlá poslechnout a Janu pustit, své manželky má už dávno plné zuby.
Na obzoru je proto konflikt s tchánem. Samozřejmě že nejde o Janu, ale hlavně o kastilskou korunu. Filip a Ferdinand si mezi sebou vyjednají dohodu. Jejím cílem však ve skutečnosti není snaha dosáhnout příměří, ale nejspíš potvrdit Janin údajný nezájem o vládu.
Touto dohodou se z ní stává nesvéprávná osoba. Konečně ji odklidili z cesty a teď se mohou spolu utkat jenom oni dva.