Okno do Evropy či Paříž severu. Druhá největší metropole Ruska se může pochlubit mnoha ušlechtilými přezdívkami. K těm méně honosným, zato velmi výstižným patří „město vybudované na lidských kostech“.  

Sankt-Petěrburg neboli Petrohrad je založen v roce 1703 při ústí řeky Něvy do Finského zálivu na příkaz cara Petra I. Velikého (1672–1725). Nachází se v něm spousta nádherných památek a strategicky významný přístav.

Po více než 200 let je hlavním městem Ruského impéria a fascinujícím místem, kde se setkává Východ se Západem. Za pozlátkem monumentálních paláců a chrámů se však skrývá také pot a krev mnoha lidí, kteří položili své životy při jeho výstavbě.

Je symbolem pokroku

„Potřebujeme přístav, který nám umožní přístup k Baltskému moři,“ rozhodne se jednoho dne ruský car Petr I. a vůbec ho nezajímá, jaké těžkosti může taková náročná stavba přinést.

Prozíravý monarcha, který v mládí procestoval Evropu, ovšem moc dobře ví, co dělá. Vidí, že jeho říše za západními státy jako je Francie nebo Anglie ve všech směrech zaostává.

Definitivním probuzením se pak pro něj stane roku 1700 porážka carských vojsk z rukou švédského krále Karla XII. (1682–1718) v bitvě u estonské Narvy.

Po této blamáži Petr pochopí, že pokud chce nad Švédy získat v Pobaltí převahu, musí zde vybudovat velkou a dobře opevněnou základnu. Současně chce na nové metropoli demonstrovat vyspělost ruské kultury a pokrokovost vlastních reforem.

Stojí uprostřed bažiny

Petr Veliký cválá na koni skrz odpudivé močály v severozápadním Rusku, doprovázený oddílem vojáků. Najednou dostane nápad. Seskočí z koně, zabodne svou šavli do měkké půdy a zvolá:

„Zde budiž vystavěno moje město.“ Tak podle legendy našel car správné místo, kde by mělo vyrůst jeho vysněné sídlo. Ať už je tento příběh pravdivý či nikoli, vybraná lokalita není pro daný projekt vůbec ideální. Oblast se totiž nachází v bažině!

Rozbahněná zem nedokáže udržet pevnější konstrukci a není zde žádný zdroj pitné vody. V močálech, plných otravných komárů vládne v letních měsících nesnesitelné vedro a v zimě naopak příšerný mráz. Petr se přesto nenechá odradit.

Svolá architekty, dělníky a kameníky z celé země a nařídí jim bažinu vysušit.                   

Postaví ho nevolníci!

Práce na výstavbě Petrohradu připomínají koncentrační tábor. Dělníci jsou ubytováni v polorozpadlých chatrčích a zemljankách. Nedostává se jim jídla ani lékařské péče. Dlouhé hodiny dřou ve strašlivých podmínkách močálu.

Vzhledem k nedostatku dobrovolníků jsou na stavbu násilně dováženi ruští nevolníci a také zajatci z tehdejší války se Švédskem. Pracující proto často mají na nohou okovy a musí je hlídat jednotky generála Alexandra Menšikova (1673–1729).

I přesto běžně dochází k útěkům. Odhaduje se, že se do budování města zapojí asi 540 000 lidí. Počet mrtvých se nedá vyčíslit. Nejpesimističtější zdroje hovoří až o 100 tisících obětí! Výsledek nicméně překoná carova očekávání.

Do roku 1712 je na březích Baltu postaven okázalý přístav, jehož moderní a nádherné budovy dodnes obdivuje celý svět.