Mohutný modrý kužel se sněhovou čepičkou se tyčí do výše 3776 metrů. Vrchol zahalují mraky. Bude sněžit. Výstup nahoru se prozatím odkládá. V táboře je žena, která může způsobit problém. Musí zůstat dole.

Každý Japonec by měl alespoň jednou za život vystoupit na Fudži, posvátnou horu národa Ainů. Má to ale jeden podstatný háček. „Hora Fuji je sídlem bohyně ohně, která žárlí na všechny ženy ve svém okolí. Proto na její vrchol nesmí vystoupit žádná z nich.

Jinak se rozzlobí,“ vypráví legenda. Kult bohyně ohně tu má svoje opodstatnění, protože Fudži je sopkou, i když činnou naposledy v roce 1707.

Situaci komplikuje sníh

19. října 1832 se v městečku Fudžijošida se ubytuje skupinka Japonců. Zavítá do tzv. „oši no ie,“ domu posílení, který je ubytovnou i svatyní zároveň. Pět jezer, která se nacházejí pod horou, jim nabídne očistu.

V domě stráví jednu noc a dostanou požehnání na cestu. Putuje s nimi i jedna žena, dobrodružka jménem Tacu. Pro termín výstupu až na konci sezóny se rozhodnou schválně, aby potkali co nejméně dalších horolezců.

„To poslední, co potřebujeme, je, aby nás někdo udal úřadům,“ shodnou se jednomyslně muži. Přichází ale mnohem vážnější hrozba. Situaci zkomplikuje bohatá nadílka čerstvého sněhu.

Výprava je oblečená jenom do bílých bavlněných hábitů a tenkých prošívaných bund a sotva může čelit takové zimě. Vůdce výpravy Otani Sanši (1765-1841) přemítá.

Byl to právě on, kdo Tacu, služebnou z domu Tokugawů, pozval, aby s nimi lezla. Jako uctívač hory Fudži věřil, že její výstup potěší bohy. Jenže teď to vypadá, že šlo o předčasný optimismus. I v létě tu poutníci mohou umrznout, natož teď na podzim.

Obviněná z katastrof

„Nemůžeme pokračovat dál. Musíme se vrátit,“ rozhodne Sanši.  V tu chvíli ale promluví Tacu: „Chci dosáhnout vrcholu, i kdybych měla zemřít, jakmile tam dostanu. Ale pokud se vrátím domů, budu svůj příběh vyprávět každé ženě, kterou potkám.

Chci je povzbudit, aby také vylezly na horu.“ Pohled jejích oči a tón jejího hlasu sedm pánských účastníků přesvědčí.  Neúnavně zarývají hole do sněhu. Prorážejí si cestu závějemi, sahajícími až do pasu.

Klopýtají, jak jejich slaměné sandály kloužou po ledových balvanech. Skutečně ale nepotkávají moc dalších poutníků.  Ve chvílí, kdy dorazí na vrchol, slunce se vznáší nízko nad obzorem.

Navzdory pozdnímu období a hodině Tacu přežije a úřady její přestupek velkoryse přehlédnou. Jiný názor ale mají vesničané žijící na úpatí hory. Jakmile je v příštích několika letech postihnou nějaké přírodní katastrofy, viní z nich Tacu.

Zrušení zákazu

„Během válečného období měly ženy povolen vstup do čtvrté stanice na hoře Fuji (2150 metrů – pozn.)… v období Edo (1603-1867) ženy nesměly vůbec lézt na žádné posvátné hory,“ uvádí japonský autor Koičiro Iwašina.

Majitelé chat a nosiči z Fudžijošidy se ale s odvoláním na jeden starý dokument už v roce 1860 ozvou úřadům s žádostí, aby výstup na horu mohly absolvovat i ženy. Příležitosti využijí toho roku tisíce zástupkyň něžného pohlaví, ovšem pořád jde o ilegální akci.

Zákaz je totiž zrušen až o osm let později. Tři posvátné japonské hory Dewa (Haguro, Gassan a Yudono), které náleží k horskému kultu Šugendo, ale odolávají mnohem déle. Ženám se otevřou až roku 1997.

Barvu nepoužili

Hora Fudži je v životě Japonců tak silným fenoménem, že Američané v průběhu 2. světové války údajně uvažují o shazování kbelíků červené barvy na ni. Má jít o formu psychologické války s cílem oslabit bojovou morálku Japonců.

Důkladnější analýza ale odhalila, že taková akce by vyžadovala 12 tun barvy a zhruba 30 000 letadel B29 na jejich přepravu. Plán proto nakonec zrušili jako příliš nákladný.