Velikonoční ostrov je stále plný záhad, a proto se téměř nepřetržitě ocitá v ohnisku zájmu vědců. Ti se snaží odpovědět na spoustu otázek. Některé už se jim povedlo odhalit, jiné na svoje rozluštění dosud trpělivě čekají.

Kdo byli dávní stavitelé majestátních soch? Tento oříšek rozlouskl současný švédský genetik Pontus Skoglund, když zkoumal DNA potomků původních ostrovanů – těch, kteří na ostrově žili před rokem 1722, kdy sem pronikli Evropané.

Došel k názoru, že jde o stoprocentní Polynésany. Podle jedné teorie sochy stavěly rapanujské rodiny jako symbol své moci a bohatství. Jak sochy přemisťovali?  Nabízí se lidská síla, protože zvířata, která by pomohla táhnout, se na ostrově nevyskytovala.

Pokus norského mořeplavce a dobrodruha Thora Heyerdahla (1914–2002). s využitím lidské síly popisuje český inženýr Pavel Pavel (*1957): „Sto osmdesát domorodců uchopilo lana a táhlo desetitunovou sochu po zemi. Šlo to.

Sám Heyerdahl však později přiznal, že se mu tato metoda nejeví jako reálná. Vždyť použitá socha byla jedna z nejmenších.“ Nakonec je to právě on, Pavel Pavel, kdo v roce 1986 odhalí způsob jakým „sochy chodily, “ jak říkají domorodci.

 „Brali jsme jejich tvrzení doslova, což byla hloupost… Co když jim ale přitom někdo pomohl? Naklonit, pootočit…? Vždyť když stěhujeme těžkou skříň nebo bednu, jdeme na to stejně.

Nakloníme ji na jeden bok a pootočíme,“ vysvětluje Pavel způsob, jakým sochy rozpohyboval. Jedna záhada ostrova odhalena. A co ty další?

Do sochy vstoupil duch

Vědci z manchesterské a londýnské univerzity Colin Richards a Sue Hamiltonová objevili v roce 2009 na ostrově v malém sopečném kráteru lom nazývaný Puna Pau.

Právě tam se těžil materiál na výrobu červených klobouků pukao, které mají na hlavách některé sochy Moai. „Víme, že klobouky, které jsou z červené sopečné strusky, byly k sochám transportovány po cestě ze sopky,“ říká Colin Richards.

Proč a jak lidé sochám klobouky nasazovali, to nikdo neví. „Polynésané považovali krajinu za živý organismus a poté, co vytesali klobouk z horniny a posadili ho soše na hlavu, měl do ní podle nich vstoupit duch,“ domnívá se Richards.

Obyvatelé začali klobouky na sochy umísťovat asi před tisíci lety.  Sochy opravdu měly být poctou předkům a jejich nesmrtelné duše v nich sídlily.

Práce pro 15 lidí

Otázku, se kterou si Richards a Hamiltonová nevěděli rady, nesjpíše rozluštili jejich následovníci.

Badatelům z Binghamtonské univerzity v USA se v roce 2018 zřejmě podařilo odpovědět na otázku, jak dokázali domorodci z Velikonočního ostrova vložit na hlavy soch moai tzv. pukaa, tedy jakési kamenné čepice.

Jak tehdy skupina vědců informovala v časopise Journal of Archaeological Science, obyvatelé ostrova zřejmě využili techniku tzv. parbucklingu, tedy odvalování těžkých předmětů, při které se vytvoří nakloněná rampa a dva konce lana obepínají přemisťovaný kámen.

Těžké pukao se ovázalo lany a odvalilo se po rampě až na hlavu sochy moai. 3D model ukázal, že tuto práci zvládlo 15 lidí.

Nikdo si neví rady

Nejde ale jenom o čepice soch, nýbrž i o místa, kde stojí. Proč právě tady a ne jinde? Existuje řada teorií. Americký antropolog Carl Lipo z Binghamton University ve státě New York tomu se svým týmem zřejmě v roce 2019 přišel na kloub.

Odhalil, že plošiny ahu a sochy moai leží v místech zdrojů podzemní vody. Sloužily tedy zároveň jako označení, kde lze narazit na životodárnou tekutinu. A co orientace soch?

Velká část z nich se dívá do vnitrozemí ostrova, mají prý dávat pozor na zdejší obyvatele. Jednou z dosud neodhalených záhad je písmo rongorongo. K dispozici je velmi málo ukázek písma, zachovalo se pouhých 20 destiček.

I v době, kdy bylo rozšířené s ním pracovalo jenom pár vzdělanců.

Kromě toho, že polský vědec zjistil Igor Witkowski, že připomíná znaky z města Mohendžodaro (to je ale mimochodem vzdálené asi 20 000 km), o něm nikdo nic neví a je otázkou, zda se ho někdy povede rozluštit.

Nejasný je totiž i způsob jeho psaní, protože některé řádky – zpravidla každý druhý jsou převrácené.