Podle manželky Anny  se Fjodor Michajlovič Dostojevskij stane v noci z 25. na 26. ledna 1881 obětí nešťastné náhody. Upadne mu násadka s perem a skutálí se pod knihovničku.

„Byla to jeho oblíbená násadka, protože s ní nejen dlouho psal, ale také si s ní nacpával dutinky. Aby na ni dosáhl, musel odsunout knihovničku… Ty byla hodně těžká a Fjodor Michailovič byl nucen napnout všechny síly.

Tou námahou mu praskla plicní artérie a z hrdla se mu začala valit krev…,“ vzpomíná manželka Anna (1846–1918) na svého muže, ruského spisovatele Fjodora Michajloviče Dostojevského (1821–1881).

Přivolaný lékař přináší nemocnému alespoň částečnou úlevu. Jenže už za pár hodin začíná Dostojevskij znovu krvácet a ztrácí vědomí. Jakmile se znovu probere, žádá Annu, aby přivedla kněze. Když se vyzpovídá, očividně se uklidní.

Ráno 27. ledna však horečně budí manželku: „Víš Aňo, já už dobré tři hodiny nespím, pořád přemýšlím – a až teď jsem si jasně uvědomil, že dnes umřu…“

Konec přijde po osmé 

„Nesmysl!“ snaží se ho přesvědčit Anna. Dostojevskij ale o své předtuše nepochybuje: „Ne, já vím, že dnes musím zemřít. Zapal svíčku Aňo, a dej mi evangelium,“ požádá ji. Knihu pak náhodně otevře na jedné stránce.

Příslušné poselství ho jen utvrdí v jeho názoru.

Celé dopoledne zase krvácí a večer už je v agónii. Jeho poslední chvíle s ním kromě rodiny strávil i spisovatel Boleslav Michajlovič Markevič (1822–1884). Veřejnosti potom líčí spisovatelovo umírání: „Ležel s hlavou zvrácenou přes polštář.

Světlo lampy stojící vedle pohovky na stolku tvrdě dopadalo na papírově bílé čelo i tváře a také na nesmytou temně rudou skvrnu krve na bradě…“ Dostojevskij má zavřené oči. Lékař se k němu shýbne, zaposlouchá se a zjistí, že přestal dýchat.

Je konec. „Vyňal jsem hodinky – ukazovaly šestatřicet minut po osmé,“ dodává Markevič.

Minulost radikála

Hledání násadky pera ale nemuselo být pravou příčinou spisovatelovy smrti. Ta mohla souviset s jeho minulostí radikála. Před smrtí se netajil úmyslem napsat pokračování románu Bratři Karamazovi.

V něm chtěl vylíčit mladé radikály, kteří se snaží o svržení carského režimu. Nejspíš také měl doma schovanou nějakou radikální literaturu. Když mu praskla céva, ve skutečnosti nehledal násadku pera.

Snažil se v knihovničce najít a ukrýt tuto kompromitující literaturu.

Dostojevského sousedem se totiž stal Alexandr Barannikov (1858–1883), jeden z ruských teroristů, kteří usilovali o život cara Alexandra II. (1818–1881).

Šokovalo ho zatčení?

V noci z 25. na 26. ledna 1881 u něj probíhala domovní prohlídka. Dostojevský byl noční pták, a proto nejspíš slyšel, co se děje za zdí jeho bytu.

Později 26. ledna 1881 ve čtyři hodiny odpoledne také možná viděl z okna, jak policie odvádí zatčeného radikála Nikolaje Kolodkeviče (1850–1884), který byl u Barannikova na návštěvě.

Citlivý spisovatel na to mohl reagovat chrlením krve.   Dostojevského manželka se možná později snažila zakrýt, že u nich doma takovou literaturu přechovávali. Nechtěla dostat do potíží sebe a svoji rodinu, a proto tvrdila, že se její manžel sehnul pro násadku pera.