V osm hodin večer už je v benátských ulicích tma. V řadě oken ale probleskuje světlo svíček a olejových lamp. V něm se bezostyšně ukazují dámy nejstaršího řemesla.
Neváhají se svléci do půli těla a pyšně vystavovat útlá ramena, bujné poprsí a pěkně tvarované bříško.
Jiné ale zajdou ještě dál. Klidně odhodí šaty úplně a nastaví procházející veřejnosti i půvabný zadeček a štíhlé nohy. Navíc všechno se děje se souhlasem městské správy.
Benátská rada v čele s dóžetem totiž nepřeje homosexuálním stykům a podporu prostituce žen považuje za jednu z cest, jak jim zabránit. Nad večerním divadlem v oknech paláců a domů, tak mhouří oči.
Odhalený dekolt znamená skandál
Spokojení zákazníci z vyšších vrstev nešetří uznáním. Někteří dokonce jako poděkování za úžasný zážitek nechají namalovat portrét dotyčné lehké dámy.
Malby si v ničem nezadají s portréty šlechtičen v nákladných luxusních šatech a ozdobených šperky, ale v něčem se přece jenom výrazně liší. Urozené dámy musí být vždy zahalené. Pokud odkryjí jenom kousek svého dekoltu, riskují pořádný společenský skandál. Kurtizány ale naopak pyšně ukazují svoje ňadra – ve skutečnosti i na obrazech.
Tajemná Laura
„Je nádherná. Na její hnědé oči nikdy nezapomenu,“ rozplývá jistý pan Giacomo nad půvabem jisté dívky, jejímž se stal v Benátkách zákazníkem.
Učaruje mu natolik, že si roku 1506 objedná u italského malíře Giorgioneho (1477/1478–1510) její podobiznu.
Zrodí se tak slavný obraz dívky v červeném šatě lemovaném kožešinou, který je dnes součástí expozice vídeňského Uměleckohistorického muzea.
Jeho majitelem se totiž stal arcivévoda Leopold Vilém Rakouský, mladší bratr rakouského císaře Ferdinanda III. O krasavici toho dodnes moc netušíme. Říká si Laura, což symbolizuje vavřín v pozadí obrazu (vavřín, italsky lauro).
Pravděpodobně to není dívčino skutečné jméno, protože řada kurtizán si tak nechala říkat jako upomínku na hrdinku Petrarkových básní. Přezdívka měla vzbuzovat iluzi, že dáma je nejenom dokonalou kněžkou lásky, ale nechybí jí ani vzdělání.
