Vypadá jako průsvitná mořská medúza, ale její životní příběh připomíná spíš sci-fi. Drobná Turritopsis dohrnii dokáže za určitých podmínek obrátit svůj životní cyklus a z dospělé medúzy se znovu proměnit v mladší polyp. Nejde přitom o pohádku o nesmrtelnosti.

Jde o skutečný biologický proces, který vědce fascinuje právě proto, že odporuje běžné představě o stárnutí.

Život většiny medúz má poměrně jasný směr. Z polypa vzniká volně plovoucí medúza, ta dospívá, rozmnožuje se a nakonec umírá. Turritopsis dohrnii však dokáže za stresu, při poškození, hladovění nebo nepříznivých podmínkách tento směr obrátit.

Její tělo se začne měnit a dospělá medúza se přes přechodné stadium nazývané cysta vrací do podoby polypa. Z něj může znovu vzniknout kolonie a následně další medúzy. Výzkum ukazuje, že tento proces lze v laboratorních podmínkách opakovat.

Právě proto vědci používají označení „biologicky nesmrtelná,“ neznamená to ale, že ji nelze zabít. Medúzu mohou zahubit predátoři, nemoc, infekce nebo jiné okolnosti. Její výjimečnost spočívá v tom, že za určitých podmínek uniká běžnému konci životního cyklu.

Její buňky dokážou změnit svou identitu

Tajemství se skrývá v procesu, kterému vědci říkají transdiferenciace. Zjednodušeně řečeno jde o schopnost již specializovaných buněk změnit svůj buněčný osud a přeměnit se v jiný typ buněk. Medúza tak při návratu k polypovi nepouze „opravuje“ poškozené tělo.

Dochází k rozsáhlému přeprogramování tkání a celého organismu. Výzkum genetické aktivity během této proměny ukazuje změny v procesech spojených s opravou DNA, regulací stárnutí, telomerami a buněčnou komunikací.

V roce 2022 vědci zveřejnili genom Turritopsis dohrnii a porovnali ho s blízce příbuzným druhem, který tuto schopnost nemá. Výsledky ukazují několik genetických mechanismů, které mohou s opakovaným omlazením souviset.

Neznamená to ale, že vědci objevili jediný „gen nesmrtelnosti“. Jde o složitou síť procesů, jejímuž fungování stále úplně nerozumíme.

Nečekejme lék na stárnutí člověka

Právě tady začíná být příběh medúzy ještě zajímavější. Vědci ji studují jako mimořádný model pro pochopení stárnutí, regenerace a buněčného přeprogramování.

Vědci Maria Pia Miglietta a Yui Matsumoto, kteří se mechanismy tohoto živočicha zabývají, upozorňují na význam genetických sítí souvisejících s buněčnou plasticitou, opravou DNA a dlouhověkostí.

Výsledky mohou pomoci pochopit, jak organismy opravují poškození a jak se buňky dokážou vracet k méně specializovanému stavu. Od medúzy k člověku je však obrovská vzdálenost.

To, co je přirozenou součástí životního cyklu Turritopsis dohrnii, rozhodně neznamená, že podobným způsobem dokážeme omladit člověka. Některé mechanismy buněčného přeprogramování mohou být u lidí spojeny také s rizikem nekontrolovaného růstu buněk a rakoviny.

„Nesmrtelná medúza“ proto zatím není návodem k věčnému životu. Je spíš živou laboratoří, která vědcům ukazuje, že biologické stárnutí nemusí mít u všech organismů stejná pravidla.