Číňané jsou pravděpodobně jediným kulturním národem, který svým význačným lékařům postavil chrámy, kam lidé přinášeli oběti jejich duším. Donedávna stávaly na mnoha místech Číny, a to zejména ve velkých městech.

Alternativní medicína

Tradiční čínská medicína je ale i v současné době jednou z celosvětově nejrozšířenějších metod takzvané alternativní medicíny.

Široká vědecká obec za nejcennější složky čínské medicíny považuje kupříkladu masáže, cvičení čchi-kung nebo samozřejmě i doporučení zdravé životosprávy, a to včetně správné a vyvážené stravy.

Akupunktura

Jedním z čínských objevů je též akupunktura, tedy metoda léčebných vpichů jehlou. Klasická akupunktura používala devět různých typů jehel z pazourku, později pak z ušlechtilých kovů, jako je stříbro, zlato nebo i kalená ocel.

Míst vpichu je podle jednotlivých škol 500–800. Vpichem se má vyrovnávat nesouměrnost toku životní energie. Akupunktura až do dnešních dnů zůstává velice důležitou součástí čínského lékařství.

Pokus – omyl

Ve starověké Číně lékaři zcela žili v přesvědčení, že na každý neduh existují ta pravá léčiva, která lze objevit v přírodě. V průběhu času tak vyzkoušeli snad všechny látky rostlinného, živočišného a částečně rovněž i minerálního původu.

Kromě celé řady účinných léků tak vzniklo i poměrně velké množství naprosto neúčinných prostředků.

Podobnost čistě náhodná?

Třídění léčiv bylo spekulativní. Probíhalo na základě podobnosti mezi orgánem nebo nemocí a povahou léku. Například onemocnění horní poloviny těla se léčila pomocí poupat a květů rostlin, nemoci dolní poloviny těla zase přípravky z kořenů.

Při výběru příslušných léků se pak bral ohled na tvar a barvu. Kupříkladu fazole byly využívány při onemocnění ledvin a žlutý šafrán zase proti žloutence.