Do císařských pokojů je uveden muž, kterého na dvoře ještě neznají. Jeden z mnoha erbovních šlechticů, kterých je království plné.

Z nějakého důvodu ale císař nemávne rukou a stížnosti měšťanů z Kutné hory vyslyší a hříšníka přijme, aby se mu zpovídal ze svých zločinů osobně.

Oním hříšníkem je muž, kterému v celém městě nemohou přijít na jméno, zatímco historie jeho jméno nakonec bude milovat: Mikuláš Dačický z Heslova (1555–1627). „Co provedl?“ ptá se císař Rudolf II. (1552–1612).

Seznam prohřešků je dlouhý, ale tentokrát jde o jeden obzvlášť nepříjemný: „Pobuřuje ctihodné sousedy černokněžnickými kejklemi!“ Vysvětlení je ale jednodušší.

Dačický se jako jeden z mála dostane k novému vynálezu, který se do Evropy dostává z nového světa. Je jím dýmka a tabák.

Podle pověsti nad tím císař mávne rukou a Dačického propustí, prý se slovy: „Já kouřím taky, ale dělám to radši jen v noci, kdy mě nikdo nevidí.“ Podle jiné legendy má v tu chvíli na prstu prsten, který předtím patří právě Dačickému, a který je pro kutnohorské dalším jablkem sváru, protože je „necudný a sodomský“, ale císaři se z nějakého důvodu líbí.

Pijan, rváč a povaleč

Dačický ale skutečně nemá v městě dobrou pověst. Narodí se v roce 1555, den před Vánoci, do rodiny bohatého kupce Ondřeje Dačického (?1510–1571). Ačkoliv se rodina přiklání k utrakvismu, Mikuláš je poslán na studia do katolického kláštera.

„Rozšíří si obzory,“ domnívá se otec. Ale mladý Dačický si rozšíří akorát svou chuť k vínu, protože místo studia se každý večer zpíjí s opatem. Domů se rozhodně nevrací žádný mudrc – ale mladík ostřílený nejednou pijatikou.

Brzy ovládne všechny kutnohorské hospody a stane se postrachem kutnohorských paní a hlavně jejich manželů. Krčmy se doslova stanou jeho druhým domovem.

Zákaz vína v šatlavě

A stránky městských knih se začnou plnit stížnostmi. Jednou ráno střílí z pistole, aby zaplašil hlasité ptáky – akorát při tom probudí celé město. Jindy se honí za sukněmi, které už patří jiným. Skládá pobuřující a oplzlé písničky.

Po jedné mši políbí na ulici vdanou ženu – to je teprve poprask. A zase je tu legenda, že to prý udělá kvůli sázce a vyhrané groše použije na zaplacení dělníků, kteří osvobodí zasypané havíře.

I Dačický se dostane do šermířského souboje, jak si to žádá zvyk doby, ve kterém zabije svého soka. Jenže souboje jsou zakázány a tak putuje rovnou do šatlavy.

I tam ale chlastá takovým způsobem, že si na něj místní stěžují a městská rada musí vydat nepopulární nařízení:

„Do šatlavy se již nesmí nosit žádné víno!“ Po několika letech skončí soudy remízou, Dačický zaplatí pokutu a je hotovo, ale stojí ho to pár dalších kop grošů a něco starostí – které je potřeba zapít.

Největší muž své doby

Jeho hříchy jsou veliké, ale stejně tak i jeho um. Zatímco na jedné misce vah jsou všechny jeho lotroviny, na tu druhou je potřeba položit fakt, že přes to všechno je ve skutečnosti mužem vzdělaným v právu a s literárním citem.

Je totiž autorem první básnické sbírky napsané česky. Prostopravda v sobě skrývá necudné hříčky, i patetické básně oslavující českou státnost. A kromě toho po celou dobu pracuje na rodinné kronice, kterou nazve prostě a jednoduše Paměti.

Začíná ji psát již jeho děd, ale Dačický ji utřídí, přepíše a vytvoří z ní dílo, které nemá obdoby. Dnes jde o jeden z nejdůležitějších pramenů jeho doby. V jeho době jej znají jako pijana, rváče a povaleče; jako ochlastu;

jako muže, který zabil v souboji – ale má i druhou tvář, kterou tolik neukazuje, ale díky které je pro nás historie o něco menší záhadou.