Vše, co se může na takové akci pokazit, to se pokazí. Pokladny, počasí, aparatura. Na místo pro 50 000 lidí jich dorazí 400 000! Přesto se festival stává symbolem pohody, legendou zařazenou mezi nejslavnější události 20. století.
Jen málo moderních událostí zanechá v americké kultuře tak výrazný otisk, navíc tak pozitivní, jako festival Woodstock, který se koná od 15 do 18. srpna 1969. Přitom to od počátku smrdí pořádným průšvihem.
Máničky tu nechceme
Na počátku je záměr postavit ve Woodstocku, nahrávací studio pro místní muzikanty. Oslovené newyorské podnikatele Joela Rosenmana (*1942) a Johna Robertse (1945-2001) však projekt Michaela Langa (*1944) a Artieho Kornfelda (*1942) nenadchne.
„Co spíš koncert s umělci, kteří sem jezdí, třeba Bob Dylan,“ navrhují. Lang už má zkušenost s organizací dvoudenního festivalu s účastí 25 000 lidí a tak si řekne, proč ne. Následují měsíce intenzivních příprav, které komplikuje řada potíží.
Například odpor občanů Woodstocku. „Nechceme tu žádné srocení hippíků s jejich drogami a volnou láskou!“ bouří se.
Je třeba hledat jiný pozemek a Roseman s Robertsem ho nakonec najdou o 97 kilometrů dál, na pozemcích farmáře Maxe Yasgura (1919–1973) u Bethelu. Nedaří se sehnat ani nikoho významnějšího, kdo byl ochotný na festivalu vystoupit.
Teprve, když v dubnu organizátoři „uloví“ Creedence Clearwater Revival, situace se obrací. „Jakmile se rozkřiklo, že jsme podepsali smlouvu, postavili se všichni do fronty,“ komentuje to později bubeník kapely Doug Clifford (*1945).
Invaze hippíků ucpe silnice
Velká jména však přilákají velký počet lidí. Místo původně plánovaných 50 000 lidí, pro které je na akci připraveno zázemí, jich dorazí kolem 400 000! Vstupenku si přitom koupí necelá polovina. Dřív než se podaří areál oplotit, totiž dorazí 200 000 lidí.
Mobilní pokladny, které měly zajistit prodej dalších vstupenek navíc uvíznou na silnicích, které zcela zablokovaly kolony aut, jimiž na festival míří dalších přibližně 500 000 lidí.
V pátek 15. srpna už je doprava v okruhu 30 kilometrů kolem Yasgurovy farmy zcela ochromená. Místní šílí: „Nájezd hippíků zničí celý stát!“ a celostátní rozhlas varuje před cestou všechny, kteří se ještě chtěli na festival vydat.
Organizátoři ve snaze zabránit nejhoršímu vyhlásí pod náporem lidí festival za volně přístupný a jdou řešit problém jak se o neplánovanou masu lidí postarat.
Program hatí manažeři i bouřka
Problémy jsou i s programem. Jimi Hendrix (1942–1970), který má festival zahájit, dosud nedorazil a nikdo nechce začínat. Skupiny The Who a Grateful Dead odmítají vystoupit dokud nedostanou prachy na ruku. Lang jejich manažerům marně nabízí šek.
Nakonec mávne rukou: „OK. Jeďte domů. Jdu lidem říct, že nevystoupíte, protože jste nedostali prachy na ruku.“ To kupodivu zabere.
Jako by tohle všechno nestačilo, jde o jeden z nejdeštivějších víkendů toho roku, což je pro festival pod otevřenou oblohou docela potíž. Každou chvíli prší, pole se mění v bláto, voda zkratuje nástroje, vyhazuje elektřinu.
V neděli odpoledne, kdy je na pódiu Joe Cocker (1944-2014), se přižene bouře. Vichřice rve plachty a folie, jimiž se technici snaží přikrýt aparaturu, věže s metrákovými reflektory se naklání, a do toho blesky a hustý prudký déšť. Koncert musí být přerušen.
Drogy, ženy, zpěv… pohoda
Přes nedostatek jídla, pití i hygienických zařízení, a navzdory tomu, že během víkendu zemřou dva lidé – spícího Raymonda Mizsaka (1952–1969) přejede traktor, další dva zemřou na předávkování – se katastrofické předpovědi o stovkách mrtvých a rabování zfetovanými bandami nenaplní.
Naopak. Festival se stává symbolem pohody a sounáležitosti. Jak řekne koordinátor Stan Goldstein: „Dav se změnil v entitu, která sama na sebe dohlížela, sama se regulovala a sama se řídila.“ Všichni jsou spokojení.
„Člověk nasával tu obrovskou energii, tu svobodu, všechnu tu skvělou muziku, všeobjímající přátelství a užíval si to navzdory dešti, blátu, nedostatku vody,“ píše novinář Tom Smucker.
